zobraz melodii

115. Hoja, hoja, hoja…

1. Hoja, hoja, hoja, kamarádko věrná moja,
 z toho su ti povděčna, že’s ty mi ho přijała.
 To je, Bože, młádenec jak růžička na věnec,
 ty si, Bože panenka tak jako hołuběnka!
 Kopała*) orała červenýma vołama
 dvě kopy žita nažała, kopu jarého, kopu ozimého,
 do młýna ho zavézła, pěknéj bíłéj múky namleła
 a koláč z ní upékła. Můj ko łáčku pěkný bíłý,
 můj Janíčku roztomiłý. Hoja, hoja, hoja.

Na konec Verunka děkuje Aničce, že s ní hojakala:
2. Hoja, hoja, hoja, Kamarádko věrná moja!
 Zdrava ’s na mne hojakała, A se mnú sa nehněvała;
 Proč bychme sa hněvały, Šak sme si nic neuděłały,
 Až si něco uděłáme, Teprú my sa pohněváme.
 Hoja, hoja, hoja!
____________________
*) Kopala, orala a ostatní participia označují přání, mírný rozkaz;
 svovn. „Zdraví vzkazovali“, srb. živili.

zobraz text