Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Jaro

Březen

Teplé paprsky sluneční zbavily zemi ledového příkrovu. Vláhou napojená země probouzí se k životu. Sněženky, podběl, sedmikrásky, plicník, fialky a j. poslové jara hlásají, že štědrá matička země otvírá svůj klín, aby vydala plodiny k nasycení svého dítěte - člověka.

Nové leto

Každý se těší z probuzení přírody. Na venkově vítali odedávna jaro různým způsobem. Někde „topili Mořenu“, u nás chodila a ještě dodnes chodí na smrtnou neděli děvčata „snovým letem“. Je to jehličnatý stromeček nebo několik větví jívových s „kočičkami“, ověnčených papírovými stuhami, vaječnými skořápkami (vyfouknutými), polepenými hvězdičkami a pásky, vystříhanými z pestrého papíru. Také „svaté“ obrázky pověsili na ozdobu stromečku. Chudá děvčata chodí s „novým letem“ dům od domu, bohatší jen k přízni a blízkým známým a u dveří nebo pod oknem zpívají:

 
Poděkujme Pánu Bohu [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Poděkujme Pánu Bohu
a vzdávajme česť a chválu jemu.

S nebe sestúpíl, ponížil se
a z Marie Panny narodíl se.

Třiatřicet let pracovál,
když na svatém kříži jest umírál.

Lámala matka své ruce,
když viděla syna v těžké muce.

Syna svého přemilého
a na svatém kříži rozpiatého.

Nemohla ho slovem potěšit,
ani jeho svatú krév zastavit.

A tá krév nás vykúpila
od zléj smrti, horúcího pekla.


(Je to píseň umělá, v níž spisovné tvary nahražují nářečovými).

Za svůj zpěv jsou „novoletnice“ odměňovány vejci, pečivem nebo penězi.


Šlahačka

Již týden před velikonocemi malovaly ženy a dívky „vajca pro šlaháčú“. Jeden způsob byla malba voskem. Na vejci se naznačil budoucí ornament roztaveným voskem, který nanášeli na skořápku kolíčkem. Byly to prvky nivnického vyšívání, hospodářské nářadí (hrábě, kosa, cep, srp), ptáci (nejčastěji kohout), listy a květy. Pak se vejce namočilo do barvy. Když barva po vytažení vejce oschla, dala se vejce do rozehřáté trouby. Zde vosk změkl a nechal se setřít hadrou. Pod vosk barva nevnikla a po setření jeho objevil se bílý ornament. Dovednější malířky dělaly „voskem“ vícebarevné ornamenty tím, že vejce máčely postupně v různých barvách. Kolik barev, tolikrát vejce namáčely a tolikrát zakrývaly voskem místa třeba již i jinou barvou nabarvená při minulém máčení. Pohodlné nebo malby neznalé vařily vejce ve „fryžůlce“ (fialové barvivo) nebo v cibulových slupkách.

Jednodušší, než „malování voskem“ bylo „vypalování“. Na jednobarevném vejci kreslil se ornament „šalvostrem“ (Scheidewasser - lučavka), který barvu vyleptal a objevil se bílý ornament.

Nyní „malířky“ opustily staré způsoby malby a vyškrabují na jednobarevném vejci ponejvíce květiny jednotlivé i celé kytice dle předlohy. Kolorují je štětcem. Tedy způsob zcela moderní.

V pondělí velikonoční je šlahačka. V sobotu i v neděli pletou hoši i děvčata obyčejně ze 6 prutů čtverhranné tatary. Často s nimi i spí, aby jim je někdo nevzal a aby měli „zbraň“ při ruce, kdyby jí bylo potřebí. Pletení je zakončeno uzlem zvaným „suk“. Výrostci mívají tatary až 1 m dlouhé, děti jen krátké tatárky. Kdo měl peníze, koupil si „žilu“, t. j. sladké dřevo.

V den šlahačky obléhají děvčata pokud možno nojvíce šatů, aby ran necítila. Mládež se šlahá na potkání, „aby neoprašivěla“. Do domů chodí na šlahačku jen ke známým, chudina pak dům od domu. Tito ovšem „šlahajú enom špásem“. Vyšlahají kraslice, častěji vejce jednobarevná, uvařená na tvrdo, děti také peníze a koláče.

V pondělí bývala šlahačka „chlapská“. Proto také chlapci, když šlahali děvčata, říkali: „Naša je, naša, naša“. V úterý byla „robská“, t. j. že děvčata z pondělní „defensivy“ směla přejít k „ofenzivě“.

Dnes je šlahačka hlavně v pondělí odpoledne. Kdo by měl tatar ještě v pondělí večer nebo dokonce v úterý, „oprašivěl by“. Proto raději vyhazují tatary na střechu za komín, aby nevešli v pokušení.

Jakmile se otevřelo jaro, oživl náš venkov. V zimě byl jak „od světa odřezaný“, na jaře a v létě přicházeli obchodníci a lidé, kteří na cestách nacházeli obživu.

Handrláci

Ještě před 40 lety nezažili toho pohodlí jako dnešní hadráři, kteří jezdí na vozech. Ti chodili k nám pěšky až z Kunovic.

Křížem přes záda od levého ramene k pravému boku měli pytel upevněný motouzem přes prsa. Pod levou paží byl otvor, jímž cpali koupené hadry do měchu, aniž jej sdělali. Platili za hadry jehlami, nitěmi a náprstky.

Svoji přítomnost v obci ohlašovali pískáním na dřevěnou vrtanou píšťalku, opatřenou čtyřmi dírkami „na přebírání“.

Nebyl snad tento obchod příliš výnosný, neboť ústroj handrláků nevypadal skvěle. O otrhaných lidech říkávali: „Chodí jak handrlák“.

Kolomazníci

„Kolomáááz!“ rozléhá se volání po návsi. Po cestě jede vozík, tažený hubeným koníkem. Vozík s dřevěnými osami, záosky s plechovými chránítky (záblatníky) nad hlavami kol. V zadu trčí přes desku sud asi velikosti nynějšího petrolejového sudu. Otvor v něm je ucpán dřevěným kolíkem, omotaným hadrou. Na žebřince sedí muž, opřený jednou nohou o „longo“ (bidlo upevněné ve výši os kvůli snadnějšímu vystoupení na vůz). Má oblečené konopné kalhoty a konopnou košili, u krku svázanou tkaničkami, na hlavě plstěný promaštěný širák. Celý jeho oděv je pomazaný kolomazem. „Kolomáááz!“ volá ob chvíli a rozhlíží se, zda-li přicházejí zákazníci.

Mnohé dvéře se na obou pořádích otvírají a za kolomazníkem spěchají mladí i staří, nesouce v rukou kolomaznice, plechové to nádoby, jejichž víko se pohybuje po třech motouzích asi jako u kostelní kadidelnice.

Kolomazník zarazí loudavý krok svého koníka pouhým slovem, sestoupí s žebřinky a ubírá se za vůz. Všaj již jsou zde odběratelé. Odebírá jim nádoby po pořádku, vytahuje zátku sudu a do postavené kolomaznice hrne se tmavohnědá, jako med hustá tekutina - kolomaz. Za množství asi 1)2 l béře po šestce (10 kr).

Již jsou všichni obslouženi. Kolomazník se ještě rozhlédne, spěchají-li za ním opozdilci, mocnějším nárazem ruky upevní zátku sudu, aby na drkotajícím vozíku nepovolila. Vysedne na žebřinku, koník zabere bez pobízení a za chvíli ozývá se o kus dále: „Kolomáááz!“ A děti za ním potahují: „Za groš máááz!“

Kolomazníci byli podrobeni na svých cestách mnohému škádlení.

Odrostlejší, když uslyšeli volati kolomazníka, říkávali dětem: Neb ten strýček nevijá, kady sa jede z Nivnice, a proto… (chybí list č. 95, starého číslování 47)

Vápeníci

Podobně jako kolomazníci také vápeníci vypadali chudě. Vozili vápno z Nov. Města n. Váh. a rozváželi je po dědinách.

I do Nivnice přijížděli, ačkoli máme nedaleko skály znamenitého vápence. Je to na východ od obce Korytné nedaleko lesa Hlubočku. Dosud se však nenašel podnikatel, jenž by využil toho bohatství. Jen Korytňané prý zde kdysi pálili vápno primitivním způsobem v jámě.

Kvasničářky

Nejen zjara nýbrž i v jiných dobách ročních docházely do Nivnice kvasničářky. Byly to Straňanky, které v putně na zádech prodávaly tekuté kvasnice. Nosily je z Nov. Města n. Váh.

„Kvasnice, kvasnice, kvasnicééé“ volaly. Hospodyně si dávaly odměřit do hrnéčků, aby jednou za čas mohly upéct nějaké „lehčí“ pečivo.

Žerty: Když někdo nesl na zádech dítě, vzpoměl si na kvasničářky s putnou na zádech. Potkal-li známého, zažertoval: „kupte si kvasnice, kupte, mám laciné!“ „Kupec“ polechtal dítě na zadečku a odmítal: „Nekúpíme, nekúpíme, sú ďúravé“.

Komedianté

Od Brodu přijíždí vozík krytý plachtou. Vedle hubeného koníka kráčí cizí muž, za vozem žena v ošumělých kartounových šatech, majíc pravou stranu dlouhé sukně zastrčenou za pás, aby jí při chůzi nepřekážela. Z pod plachty vykukuje několik střapatých dětských hlaviček. Komedyanté sú tu!

Naše děti znají již tyto vozy a v houfu doprovázejí hosty, kteří mají vnésti trochu rozmanitosti do všedního života venkovského.

Vozík zastavil před hospodou. Pan principál se občerstvil douškem kořalky a pak šel k pudmístrovi žádat o dovolení pořádati pimprlové divadlo.

Zatím vylezly z vozu komediantské děti a seznamovaly se poněkud s našimi. Domácí ostýchavé děti hleděly na ně s respektem, neboť je zarážela smělost kočovníků. Jeden jim uštědřil kousek černého chleba, jiný báleš (placku), s nímž vyběhl z domu na ulici.

Pan principál se vrátil, pochodil dobře. Za pomoci paní principálové stáhl z vozu bednu, v níž mládež tušila předmět dnešního překvapení, pak tři neuměle malované kulisy, několik tyček a vše dopravili do hospody. S vozíkem zajel na dvůr, koně dal do stáje.

Za chvíli bylo jeviště postaveno. Před večerem objevil se komediant na ulici s celou rodinou. Všichni byli oděni v podivné strakaté šaty. Sešikovali se v průvod. Napřed jel nejstarší hoch na herce, pokryté červenou čabrakou. Za ním šel pan principál s trubkou a paní principálová s velkým bubnem, ostatní děti „komejdyantovi“ uzavíraly průvod.

Trubka hlaholila svým vřeštivým hlasem za doprovodu velkého bubnu a „ctěné obecenstvo“ brzy se dovědělo z úst cozincových, že do Nivnice zavítala velká divadelní společnost a jaké krásy možno večer spatřit dětem za 2 kr., dospělým za 4 kr.

Šťastné děti, jimž se podařilo „vydráňat“ (vyptat) na rodičích vstupné, toužebně očekávají večera. Konečně se přiblížil.

Paní principálová vybírá u dveří, ostatní „umělci“ připravují loutky. U pokladny ozve se ob chvíli hádka s nezbedou, který chtěl proklouznout bez vstupného. Je-li provinilec menší, tedy je zkrátka vystrčen za dvéře, větším pak udělí výběrčí několik málo lichotivých titulů.

Zazněl zvonek, opona jde nahoru. Děti ani nedýchají. Po jevišti pohybují se poskokem loutky v ošumělých šatečkách, oživované slovem i prsty pana principála. Divadelní začátečníci v obecenstvu myslí, že jsou živé. Cestou domů si pochvalovali diváci, „že to stálo za 2 grajcary“.

Loutkáři hrávali kusy obsahu historického, náboženského a žertovného. Text těchto her byl velmi proměnlivý, poněvadž se mu učily děti od rodičů bez knih.

Tak jsme mohli slyšet sv. Jenoféfu, ana fistulí pana principála prosí dřevorubce kráčející podle jejího vězení: „Ach dobré lidé, vysvoboďte mne z toho smradlavého dunstu“.

Nebo uhlíř z „Knížete Oldřicha“, chlap dobrý, ale na venek poněkud hrubý, těší se na hostinu v Praze chraplavým hlasem: „zajíc s rejžej? To já jak čert rád žeru!“

Někdy také bylo nutno pro „nepředvídané překážky“ představení odvolati. Toho úkolu podjala se paní principálová, která „ctěnému obecenstvu“ s uzarděním oznámila: „Děti, dnes koméda nebude, pantáta je vožralej“. Vstupné vrátila jen těm smělejším. Ostýchaví šli domů bez peněz i bez „požitku“.

Byly však také loutkové hry cenného obsahu, které, předváděné svědomitými loutkáři, nahražovaly hlavně na venkově dnešní divadlo a přispěly nejen u mládeže, ale i u dospělých k národnímu uvědomění a zušlechtění ducha (Kopecký).

Druhý druh kočovníků byli akrobaté a kejklíři. Na špalku na prsou postaveném dovolili štípati dříví, „polykali“ nože a hořící zátky, soukali z ústa pentličky a zavíjeli je na bubnovou „kyjanku“, nosili na šíji 4 muže zavěšené na vozové ose, nechali „zmizet“ ve vzduchu peníz a zase jej ve vzduchu chytali a t. d.

Nepoctivý přicházeli před představením k důvěřivým obchodníkům, aby jim dovolili zaměnit krejcary a čtverky s andělíčkama, neboť jen takové mohou potřebovat ke svým „kumštům“ (na uherských mincích dva andělé drželi královskou korunu). Při výběru ovšem zmizely také minze bez andělíčků, kterých k výměně nepřihlásili.

O eskamoterech a akrobatech věřili že dovedou čarovat. Tak prý kdysi na návsi předváděl komediant kohouta, který táhl kládu. Všichni diváci podlehli kouzlu komediantovu. Šla podle žena s nůší trávy a zvěděvši, oč se jedná, smála se divákům: „Vy hlúpí, co nevidíte, že tahne enom slámku?“ Ona totiž nebyla přítomna, když komediant diváky očaroval, a tudíž kouzlu nepodléhala. Za to se jí komediant pomstil. Silou své vůle vnutil jí myšlenku, že jde po vodě. Proto zdvíhala šaty výš a výše podle toho, jak „voda stoupala“. Celá obec se jí vysmála.

Přestává živnost loutkářů, akrobatů a kejklířů na našem venkově. Divadla, jež se dnes hrají i v malých obcích, zatlačila je.

Zájmu malé i větší mládeže těší se dosud houpačky a kolotoče, namnoze vybavené motory a elektrickým osvětlením.

Cigáné

Nejnižší kasta cikánů jsou „naši“ domorodí. Žili donedávna z almužny a krádeží. Bydleli ve stanech, práci se vyhýbali. Jejich život byl bídný.

Dle nařízení vlády byly jim přiřčeny domovské obce a kočování zakázáno. Věnují se výdělečné práci - nejvíce na silnicích - a staví si jaké-také chatrče. Děti namnoze i školu navštěvují, jejich mravní úroveň se lepší.

„Vznešenější“ (protože bohatší) jsou obchodníci koňmi. Jezdí v cestovních vozech, navštěvují trhy, kupují a prodávají koně. Poněvadž jsou mistry v zastírání koňských chyb, kupují většinou koně vadné, jimiž napálí méně zkušené koňaře. Žijí více podvodem než poctivým výdělkem.

Pravá „šlechta“ mezi cikány jsou „uherští“ nebo též kotláři. Muži prodávají kotly, ženy hádají ponejvíce ženám a při tom kradou, děti žebrají. Klekají před dárcem, líbají zemi, po níž dárce kráčí, spínají ruce - tak otrocky se děti „našich“ cikánů při žebrotě nechovají.

Zatím co uherští cikáni přidržují se dědičně řemesla kotlářského, naši cikáni kovářštiny téměř úplně zanechali.

Uherští cikáni nezdrží se v obci dlouho a jedou-li dále, vždy tryskem. Vypadá to jako „bravurní“ jízda, ve skutečnosti však hledí se dostat co nejrychleji dále, neboť všude za sebou nechávají stopy nezákonných činů.

Vandrovní

Řemeslník po vyučení vydal se na zkušenou - na „vandr“. Poněvadž vlakového spoiení nebylo (později jen řídké) a kapsy tovaryšů velmi často hubené, ne-li prázdné, konali tito své cesty pěšky. Pracovali u mistrů ve vzdálených krajích i zemích, aby se zdokonalili ve svém řemesle.

Na tuto dobrou snahu hřešili také povaleči práce se štítící a živili se žebrotou, předstírajíce nedostatek práce.

Do „cechu“ vandrovných byli počítáni také krajánci. Chodili „podlé vody“, navštěvovali mlýny, něco pomohli, vyložili všechny novinky z blízka i dáli, synům a dcerám, vdovcům i vdovám ženichy a nevěsty poradili. Přeživili se a po čase i s několika krejcary nebo zlatníky šli dále.

Ale i mezi nimi byli takoví, kteří o práci nestáli. Ti se do mlýna neodvážili, poněvadž by byli zle pochodili, nýbrž po chalupách žebrali. Hospodyně je rychle obdarovaly a oddechly si. když byli za dveřmi. Byly přesvědčeny, že za odmítnutí almužny pošlou na ně vši. A byla to pravda. Nosili takoví krajánci v brku uzavřené vši, které na sobě nachytali. Když nebyli obdarováni nebo dokonce byli hrubě odbyti, vyfoukli nepozorovaně v izbě z brku vši a neštěstí bylo hotové.

Brusiči

Zámožnější v cestovním voze, chudší s trakařem upraveným na pohon brusu cestují od dědiny k dědině a brousí nože, nůžky a břitvy a spravují deštníky.

Kuřenčáři

V létě, kdy byla kuřata již odrostlá, přicházeli do Nivnice a okolí kuřenčáři - častěji kuřenkářky -. Byli to dodavatelé drůbeže na brněnské trhy. Měli na zádech krosnu z látek, obtaženou režným plátnem, aby byla vzdušná. V ní nosili nakoupenou drůbež. Byli z okolí Brna, nejčastěji z Lišně. Jejich volání „kuřata prodat, kuřaát!“ upozorňovalo na jejich přítomnost v obci.

Medvědáři

Jednou za několik let zabloudili do nivnice medvědáři. Byli z Rumunska. Ochočený medvěd za zvuků bubínku „tančil“ a pak do téhož bubínku vybíral „vstupné“. Někdy s sebou brávali medvědáři též ochočenou opičku.

Sklenáři

Ze Slovenska docházejí občas dodnes sklenáři. V krosně na zádech mají v zásobě tabule skla. Práci svou nabízejí voláním: „Ókna spravit, ókna“. Dříve chodili pěšky, teď jezdí na jízdních kolech.

Dráteníci

Voláním „drátovat, hrnce flikovat“ ohlašují se dráteníci. Jsou rovněž ze Slovenska. Dratují prasklé hliněné nádoby, látají plechové. Přistřihne plechovou latku, namaže ji těstem, aby neprodyšně přilehla, a nýtkem ji připevní. Podobně ani tito nenosí své potřeby na zádech, nýbrž vozí je na jízdních kolech.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček