Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Duben

První jarní práce jsou ukončeny a v dubnu nastalo (někdy od 1. května) toužebně očekávané pasení. Na hůrách „svítalo“ a do sv. Jiří (24. IV.) bylo dovoleno pást na všech lukách.

Venkovští „dochtoři“

Je krásné dubnové odpoledne. Obyčejně bývá apríl deštivý, ale tento rok sa pochlapíl (vyznamenal se). Je krásněji než v máji.

Podle humen jde stařena a bedlivě nahlíží pod ploty. Občas se sehne, něco utrhne a schová do uzlíčku.

Je to stará Ligáska. Trhá opoňku (popenec). Kousek dá do omáčky, až bude vařit, je potom chutnější. Ostatek usuší na zimu. Beztoho v zimě zase k ní příjdou lidé, aby jim poradila něco od kašlu. A na to je opoňka dobrá. Može sa pit, ai dyž krév kašle.

Pak odbočila k potoku. Trhá žluté kvítky podbýlu (podběl) a dává je do jiného uzlíčku. V zimě si lidé moc stěžují na „krátký dech“ (dýchavičnost) a od toho je podbýl dobrý. Listy natrhá až po „těch zmrzlých“ (sv. Pankráce, Serváce a Bonifáce 12., 13. a 14. května). Spěš listy nenarostú.

A až bude žat trávu a užne se, má hned apatéku po ruce. Přiloží na ránu podbýlový list, přiváže stéblem trávy a lékařský obvaz je hotový. Ale není-li poblíž močařina, není ani podbýlu. Tož si uváže na prst psí jazýček (jitrocel úzkolistý) a je to hotové. Ten se najde ledakde.

Ale někdy taková rána ne a ne se zavřít. Kvasí (hnisá) a bolí, že není možná v noci ani oka zavřít. Tu odbiračku (hnisající ránu) vytlačí, ve vodě vypere a kúpe v tepléj koláčkovéj zelině (sléz ob.), nebo uvaří černý kořeň (kořen kostiválu bliznatého) a v tom ránu vykoupe. Kohútí hlas (konvalinka mnohokvětá) je také dobrý na rany.

Okolo svatodušních svátků (konec května nebo začátek června) pohlédá, kvetou-li již kozičky (bez černý). Musí se včas trhat, ne moc je nechat kvést. Jsou dobré, když je těžko na prsách nebo když v krku bolí. A po žních navaří děckom hurélu (plody bezu černého rozvařené na povidla). Děti to majú rády a je to ai zdravé.

Na lipový květ také nezapomene. Tím se léčí náčisko (rýma) a všecky ostatní nachladěniny.

Občas příjde k ní někdo, aby mu napravila ruku nebo nohu (spravit vymknutí kloubu). Na to je dobrá arnika, když už stavec (kloub) přišel na své místo. Natrhá ji na lukách pod Královy a močí v kořalce. Je dobrá ai když se někdo uřeže. Lépe se to hojí (Arnika - prha chlubní).

Když vyžíná járek pod Hrádkem, odběhne na kopeček na řepíček. Ten se pije, když je těžko na prsách.

O žních sbírá polýnek. Roste až na Korytňanských lúkách. Z toho vytráví, když ho užívá. A ai hlísty vyžene a zlátenicu (žloutenku) léčí.

V Rokytí a Šaranově sbírá zemežluť (zeměžluč) také na vytrávení.

Těm, kteří měli na rukou kuří řitě (bradavice), radila to žluté kvítko, co roste ledakde pod zahrádkama (laštovičník). Dyž z něho utrhne halúzku, teče z ní žluté mléko. Natrou-li se jím kuří řitě, ztratí se.

To všecko ví stará Ligáska. Ja, pane, tá je truc dochtora, tá umí věc jak chleba jezt.

Mrtvá kosť (necitlivé zduření kosti) se léčila obklady z vařeného černého kořene. Také se doporučovalo vzít pero, které vrána někde ztratila, nepraným šátkem, a tím perem potírat kost.

Poněvadž nebylo vždy snadné najít takové holou rukou netknuté pero, mohla se potírat mrtvá kost lidskou kostí ze hřbitova.

Húser (rheumatické bolesti v kříži) je zlá nemoc. Sehneš se a už se nenarovnáš. Uloží tě do postele a ležíš jak Lazar. Ani okem nesmíš pohnout, sic ti lupne v kříži, že vidíš všecky svaté. To vyskočil kterýsi stavec v kříži (obratel) a nepřestane bolet dokud nepříjde na své místo. A to se spraví takto: Nemocného položí na žiglu (úzká, dlouhá truhla, která stává obyčejně u kamen). Pak se kříža rozmastí sádlem, nejlépe husím. Nato položí na záda valací desku ve směru páteře a uhodí na ni mírně pantokem (sekera s dlouhým toporem). Tak se vyskočený stavec vrátí na své místo a je po bolesti. Bolest skutečně často přestala následkem předchozí masáže. - Také stižené houserem natřásali, aby se v zádech natáhli.

Na silně krvácející ránu přikládali pavučinu, aby zastavili krvácení, trn nebo třísku „vytáhlo“ z rány zaječí sádlo.

Vřed (psotník-následek střevního katarhu), křečovitý záchvat u dětí zaviněný obyčejně nesprávnou výživou dětí, je velmi bolestná podívaná pro matku. Ale i tu znaly venkovské dochtorky léky. Když nastal křečovitý záchvat, stáhly s dítěte košilku a zakopaly ji pod okap střechy. Když tento podivný lék nepomohl, měly pro matku útěchu: „No, Pámbu dál, Pámbu vzál, aspoň je z něho andělíček“.

Stiženým padoucnicí svírali zuby nehty palců na rukou, aby záchvat pominul.

Velmi zlá byla bolest způsobená „zákožní krví“. Dřelo to v nohou, v rukou nebo v zádech. Tu nepomohlo nic, než odstranit „zákožní krev“. Od toho tu byly baňkářky. Občas k nám chodila židovka z Bzového (Bzová) nebo jiná žena z Kozojídek. Na ruce měla koš a zvolna kráčejíc, volala: „Baňky, baňky!“

Trpící bolestmi (snad to byl svalový rheumatismus) volali ji domů. Napřed se bolestivé místo rozpařilo horkou vodou. Potom baňkářka proťala strojkem kůži a na ránu přiložila nahřátý plechový kalíšek, který se na kůži přissál (byl přitlačen venkovním vzduchem). Krev vystupovala do kalíšku s teplým, a tudíž řídkým vzduchem. Když již na kůži pevně nedržel, baňkářka jej vypláchla, nahřála a přiložila znova. To se opakovalo třikrát. Silnější pacienti dali si nasadit až čtrnáct baněk (kalíšek byl baňatý - odtud „baňky“).

Nešla-li dlouho baňkářka, pomohly také pijavice. Byly ve studénce na Podzvončí. Tam si je chytili a přiložili na bolestivé místo.

Kterýsi člověk měl prý na nohou rány, které se mu nechtěly zahojit. Kdysi prý si vykoupal nohy ve vodě, ve které byly pijavice. Ty se mu přichytly na nohy a vytáhly mu tu nezdravou krev. Brzy se mu rány zahojily a měl pokoj.

Čemer dostali lidé, když se v poli náhle napili vody. Hlava se točila, mdloba se zmocňovala člověka a na žilách v zápěstí „naskákaly hrčky“ (malé boule). Ty se musely nasliněným palcem rozetřít. A musel „fest“ přitlačit a nedbat bolesti. Kdyby čemer nerozetřel, mohl z toho ai umřít.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček