Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Na stanovisku

Je nedělní odpoledne. Na stanovisku je živo. Kluci i děvčata z okolních chalup, kteří nemuseli pást dobytek, shromáždili se, aby si zahráli. Menší hrají semela do důlku.

Podlouhlý důlek je přepažen napříč plochým kaménkem do země zaraženým. Hráč položí semela, t. j. kolík asi 1 dm dlouhý, po obou koncích zašpičatěný, napříč přes důlek a hůlkou jej vyhodí. Ostatní hráči jej chytají. Chytil-li některý semela, hraje on. Nechytil. Hráč položí hůlku přes důlek a chytač, ke kterému nejblíže semel zaletěl, hází semel, aby trefil hůlku. Netrefil. Kdyby hůlku trefil, hrál by zase on. Hráč položí semela na kamének v důlku, klepne hůlkou po špičce a hledí vymrštěného semela odlisknout. Málo trefil. Semel odletěl jen asi na tři kroky. (Při prvním klepnutí počítá „semel“, při druhém „bis“, při třetím „ter“). Klepne po druhé. Teď byla rána šťastnější. Semel dopadl asi pět kroků odtud. Ještě jednou, ale „napravovat“ (pokládat semela) nesmí. Pak počítá, kolik hůlek je semel vzdálen od důlku. „Šestadvacet!“ ale šestadvacátá hůlka přesahuje kámen v důlku, přesnou to hranici, asi o 6 cm. „Pětadvacet!“ křičí spoluhráči. „Ten kúsek pichnu ai do huby“, brání se hráč, a již mu zmizela hůlka v ústech až po prst, kterým označoval přesahující kousek. Měl štěstí. Čítá se mu tedy šestadvacet. Kdyby byla hůlka přečnívala o 10 nebo více cm, sotva by byl tak dlouhý „přebytek“ ukryl ve svých ústech. Chytači se rozběhli a hra se opakuje.

Větší hoši hrají semela k cíli. Postaví větší plochý kámen , t. j. cíl. Hráč levou rukou nadhodí semela a hůlkou v pravé ruce jej odliskuje. Chytač trefuje semelem cíl, hráč má však právo semela „odliščit“. Dále podobně jako při hře do důlku.

Největším je tato hra příliš nevinná, prostá jakéhokoli nebezpečí. Jsou již poloviční pacholci (jinoši) a ti chtějí jinak ukázat svoji dovednost i odvahu. „Ti sa hrajú na pěčka“.

Hoši si zvolí dva vůdce. Jeden z nich najde plochý kamének, na jehož jednu stranu naplije. „Chceš pluté nebo nepluté?“ ptá se druhého vůdce. „Pluté“, odpovídá tento. První vyhodí kamének do výše tak, aby se točil. Dopadl na zemi obrácen poplitou stranou nahoru. Druhý si vybere z chlapců nejdovednějšího do své party. Obrátí-li se kámen jinou stranou, než kterou si před vyhozením zvolil, vybírá své spoluhráče první vůdce. To se opakuje tak dlouho, až jsou všichni hoši rozděleni ve dvě stejné party. Je-li jich lichý počet, pak jeden z menší skupiny hraje za dva. Která strana začne hrát, rozhodne opět „pluté“ nebo „nepluté“.

Začínají. Položili na zemi plochý kámen špicí dopředu a zde jej málo podloží, aby měl nepatrný svah proti liskajícímu. Asi dva kroky za tímto plocháčem je cíl pro toho, kdo liská, stranou od něho jsou v řadě cíle pro ostatní spoluhráče. Každý stojí na svém cíli, drží v ruce hůl asi 1)2 m dlouhou a tlustou jak pořádný čagan. S druhé party stojí jeden hráč u plocháče a staví na jeho kraj pěčka. Je to špalíček asi 8 cm dlouhý a tlustý jak pěčkovice.

Postavil, odstoupil asi na krok a Martin se hotoví k lisknutí. Rozehnal se pěčkovicí a mrštil jí po pěčkovi, že jako vystřelený frčel nad hlavami chytačů, kterými byli druhá parta. Ti snaží se chytit jej, ale marně. Jsa si vědom své dovednosti, neběží Martin pro vyhozenou pěčkovici, nýbrž jde krokem. „Pohne“ teprve, až chytči dohazují staviačovi pěčka, jímž tento chce klepnout na Martinův cíl. Tak, tak, že naň včas stoupl. Jinak by hrající parta šla chytat a chytči by hráli. Hráči postoupí o jeden cíl blíže k plocháči a Martin jde na poslední prázdný.

Liská druhý hráč. Ale ten neměl takové štěstí. Mrštil pěčkovicí tak nešikovně, že odletěla na kolik kroků, ale pěček ledva že se s plocháče skutálel. Jít pro ni byla by jistá prohra. Staviač by klepl pěčkem na jeho uprázdněný cíl. Nechá zatím pěčkovici pěčkovicí a jde zahanben na poslední cíl, který se uprázdnil opětným postoupením hráčů. Musí počkat na někoho šikovnějšího, který daleko pěčka liskne, aby, než chytači jej hodí nazpět, přinesl si také svoji hůl.

Liská pátý hráč. Ten to umí jak Martin. Pěček letí jako střela. Franta jej chce chytit v letu, aby tak získal výhru svojí partě, ale nechytil. Nadběhl tak nešikovně, že jej pěček trefil zrovna nad oko. Zatíná zuby, bolestí usrkuje, ale do pláče se nedá. To by se mu kdekdo smál, zvláště děvčata, která nedaleko si hrají na semela. Zatím narůstá Frantovi nad okem boule a kůže modrá. „To nic néni“, povidá Martin a tlačí Frantovi hrču plochým křivákem. Přes to však boule pomalu roste a zítra bude jistě jak holubí vejce. A hraje se vesele dále. Zmodralými nehty a odřenými hankami (klouby na prstech) ani se kluci nepochlubí. Hůře je, vletí-li pěček někomu do okna. To stojí tabulka štyrku (4 kr) a to je, pane, peněz. Za rozbité okno je ai doma „virgais“ (výprask).

Rozumí se, že je při hře plno křiku, podněcování a sporů.

Třeťáci (žáci 3. tř., tehda nejvyšší) ukazují svoji dovednost nejen ve hře, ale i v řeči: „Šuď hóce, šunto fráce!“ „Šuf ho tréce!“ „šu tóce šu jéce šupina kúce!“ (kupina-výška). - Jaká to divná řeč? Prváci a druháci závistivě pohlédají po starších. Nerozumějí té řeči, ale třeťáci se jí dorozumějí. A to je mrzí.

Hra všechny omrzela. Třeťáci stojí v kubku (klubku) a hovoří dále svojí hantýrkou. Prváci a druháci stojí kolem nich a hledí zachytit některé slovo. Ale marně.

Anča s Marušú vědí, že je marno snažit se vniknout v tajemství třeťáků a melou svou říkankou: „Kmochám vás vitáčku! Uchlebte si našého kroja! Jak sviňko slútí!“

Janek „ze druhéj“ chtěl se pochlubit, že zná také cizí řeč a praví: „Copo topo popo vipi dapáš?“ Třeťáci se po něm pohrdlivě ohlédnou. „To je neco? Tomu rozumí každé děcko“, a baví se dále. „To je, myslím, taliánsky“, povídá kterýsi prvák. Všichni se mu smějí.

Martinovi se zželelo nevědomých. „Tož já vám to, chlapci, povím“. Ostatní třeťáci protestují proti prozrazení svého tajemství, ale Martin pokračuje: „Néni to taliánsky, je to jak my řečnujeme. Ale my si každé slovo rozdělíme. První slabiku dáme na konec a přidáme k ní „ce“, ostatní řekneme napřed a dáme před ních „šu“. Chlapec - řekneme šupec chláce, koza - šuza kóce, vrba - šuba vrce.

Lesti je na konci první slabiky souhláska, dáme ju k osttním slabikám. Chlapci - říkáme šupci chláce a ne - šuci chlapce, ježci - šužci jéce, lavky - šuvky láce.

Lesti je slovo jednoslabičné, tož poslední hláska je místo poslední slabiky, vrť- šuť vrce, kop - šup kóce, žeň - šuň žéce.

Lesti jednoslabičné slovo má na konci samohlásku, rož ho nedělíme: já - šu jáce, ty - šu týce, ale on - šun óce. My - šu mýce, vy - šu výce, oni - šuni óce.

Konec slova vyslovujeme dycky z dlúha, nech sú samohlásky dlúhé alebo krátké: ty - šu týce, nosí - šusí nóce, mele - šule méce, veze - šuze véce.

Posluchači hleděli s otevřenýma hubama, ale té učené řeči ani chlup nerozuměli. Kde by také! Někteří byli rádi, že umějí číst - m-a - ma, b-e - be, jiní byli ve škole pár dní do roka a sotva se naučili v čítance „hákat“ (neuměle číst). Co je slabika a hláska, o to se málo starali.

Martin to može vědět. Chodí do školy každý deň a že snád ai půjde študovat.

„Tož včíl vám povím jednu věc“, pokračuje Martin. „Počúvajte dobře! Chlapci lašovali (slídili) v Lipinách. Přisél hajný a vyhnál ich (je). - Šupci chláce šušovali láce šupinách v Líce. Šušel príce šujný háce šu-áce šuhnal výce šuch íce. No, néni to lehké?“

Posluchači neodpovídají. Vědí sice, že třeťáci nemluví taliánsky, ale tím jejich vážnost neklesá. Dovedou to, „na co sa prvák lebo druhák darmo hrabe“.

 
Poslední dřevěný pluh v Nivnici [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Poslední dřevěný pluh v Nivnici

první obr.

a - hřídel, b - krojidlo, c - radlica, d - slupica, e - dvě patky, f - klače, g - rozpinka, h - deska, i - dva podklačníky, j - kokotek, k - boční dírka na zavlákování.


 
Poslední dřevěný pluh v Nivnici [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Poslední dřevěný pluh v Nivnici

druhý obr.

a - hřídel, b - krojidlo, c - radlica, d - slupica, e - dvě patky, f - klače, g - rozpinka, h - deska, i - dva podklačníky, j - kokotek, k - boční dírka na zavlákování.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček