předchozí kapitola | další kapitola

Legrúté

V době adventní a postní bývala Nivnice večer a v noci tichá. Jakmile však tyto doby církevního klidu minuly, ozýval se v Nivnici zpěv. Zpívali legrúté, kteří měli jít z jara k odvodu. (Za starých časů směli zpívat po Nivnici jen odvedení, tedy asi od března do října. Zpívající nevojáky honili starosta, radní a policajt býkovci.) Držíce se okolo krku chodili v řadách a svými písněmi připomínali si své budoucí vojenské povinnosti, opěvovali hrdinství, zdůrazňovali útrapy vojenského života, loučili se se svými milými.

 

V tom Brodě ňa za vojáčka zebrali,
moje vlasy na kraťučko střihali
moje vlasy, šej, haj, na kolena padaly,
rodičové ai frajerka plakali.

Ešče půjdu do cintera tmavého,
obudím tam svého otca starého:
„Stávaj, otče, šej, haj, stávaj z hrobu tmavého,
vzali syna - za vojáka - tvojého“.

Ja, už je to kamarádi, je to tak,
už budeme zitra ráno rukovat.
Tři dni, šej, haj, šej, haj, jeli sme po mašině,
ptál sa ňa můj kamarád, kde jedeme.

Co sa ty ptáš, kamaráde rozmilý,
my jedeme do severní krajiny.
Ej, Bože můj, šej, haj, v téj severní krajině,
ej, ne jedno sto vojáků zahyne.

Pociťovali vojenskou hrdost. Vždyť vojenská komise uzná, že již nejsou chlapci, nýbrž muži zdraví, schopní obrany vlasti. Toto legrútské sebevědomí projevovalo se při sebemenší urážce legrúta. Taková urážka mohla být odčiněna jenom pěstí. Proto bývalo tolik rvaček při večerních toulkách, častěji však o muzikách.

Od jara do podzimu, kdy odvedení rukovali, byli odvedenci pány situace v kruzích mládeže. Ani podlegrúté (měli jít k odvodu příštího roku) nesměli si v jejich společnosti moc troufat.

Ti pak, kteří nebyli uznáni schopnými, byli vystaveni výsměchu nejen odvedenců, nýbrž i širších kruhů mládeže. Schválně se jich někdo ptá: „Odvédli ťa?“ Jiný za něho odpovídá: „Baže odvédli - od mise pěr“, nebo: „Odvédli ho k hrnci kélu“. Neschopným také přezdívali „kožky“ a kdykoli je viděli, volali „kožky, kožky!“ napodobujíce volání kožkařů (kupuji po venkově kožešiny.) Toto škádlení trvalo však jen den nebo dva.

Odvedencům lichotil zájem, který vzbudili v obci již v den odvodu. Když přijeli od odvodu - rozumí se slavnostně s opentlenými koňmi a v plném cvalu - vyhlédala hlavně děvčata z chalup, aby se podívala, kerý má vonicu a ostřihané vlasy. (Odvedení měli za klobouky kytky z umělých květin, které jim neschopní zbraně jako kamarádům kupovali. Dokud u nás nosili chlapci dlouhé vlasy, byli odvedení ihned ostříháni.) Měl-li vonicu „ten její“, lichotilo jim to. Radost tato byla však zkalena pomyšlením na brzké loučení. Proto nejen matky nýbrž i nevěsty hned v den odvodu oplakávaly „své“ vojáky.

Vojáci byli hrdiny dne. Kyždý v obci o nich mluvil. A což teprve až příjde na „orláb!“ To se budou za ním děvčata ohlížet a budou si pokládat za vyznamenání, bude-li s nimi tancovat.

Jak když loni byli chlapci na orlábě. Pěšáci, kteří měli na uniformě nejméně parády, kupovali si na dovolenou „šicky“, i když jich nezasloužili, aby zvýšili svůj zevní lesk. (“Šicky“ dostávali na vojně dobří střelci. Byly to pletené šňůry s 6 kuličkami z příze. Byly zelené, červené nebo světle modré dle toho, u kterého pluku voják sloužil. Nosili je na levé straně prsou od knoflíku na rameně ke knoflíkové dírce vpředu.)

Kanonýři už byli na tom lépe, pokud se týkalo dojmu na obecenstvo. Měli na kalhotách červené lampasy, jak jeneráli, až oči „vytahovaly“ a hromadu jakýchsi šňůr.

Ale největší zájem budili dragouni. Červené kalhoty, modrý kabát, červená čepice bez štítku furiantsky k pravému uchu sešinutá, vysoké boty s ostruhami a dlouhá šavle - „ach, Bože, tož to je aspoň vojsko!“ Jak chodili po Nivnici, všecko břinčalo. Ale to ještě nic není. Měli by ho vidět na koni, při cvičení, to by teprve hleděli. Není možná, aby ho celá obec viděla, ale bylo by záhodno, aby aspoň jeho Maruša spatřila jej ve vší slávě. To by si teprve na svém Franckovi zakládala. Ano, Maruša ho mosí vidět! Takové a podobné myšlenky táhly hlavami odvedenců.

 

Přiď sa na mňa, milá, podívati do Brněnskéj kasárně,
jaké je tam to císařské vojsko pěkně obrychtované.
Každý voják při svém koni, šablu k boku připíná.
Podívaj sa, moja najmilejší jak já sedám na koňa.

Na koníčka si on vyskočíl a sedl si na něho,
pěkně sa on po něm ohlédá, co mu chybí na něho.
Obrok, seno, těžké sedlo, ešče mňa ai nést mosí.
Přiď sa na mňa, milá podívati, jak sa v glídě zatočím.

Zatočím sa kolem dokolečka, zatočím sa dokola.
Nemysli si moja najmilejší, že budeš žena moja.
Jede Francůz z veliků silú, rozkazuje pefele (Befehl - rozkaz.)
Nebojme sa, mladí legrútové, budem bojovat směle.

Přiblížil se den rukování. Tu si vojáci i obecenstvo uvědomili, že k vojně patří i něco jiného než jen pestrá uniforma. A proto vyprovázeli vojáky s pláčem, jako by je pochovávali.

I vojákům se zaleskla slza v oku. Furiantsví přestalo. Připomněli si, že přestanou zábavy s kamarády, přestanou večerní toulky, že nastane tuhá povinnost vojenská.

Ký div, že někdy bázlivější nenarukoval. Myslil si, že páni naň zapomenou. Ale nezapomněli. Byl chycen a v poutech dopraven ke své trupě.

 

Ej, u Brodu, u města, u bystréj voděnky,
zakuli tam Janoška na obě noženky.

Zakuli ho, zakuli, budú ho utrácat,
ty nivnické děvčice budú ho vyplácat.

Aj, majú ho vyplácat a nemajú peněz,
a já mosím děvčice, na Špilberku sedět.

Ja, neboj sa, Janíčku, těch brněnských pánů,
ja šak oni na tebe těch želez nemajú.

A vy Brněnščí páni, málo želez máte,
a já sa vás nebójím, že ňa do ních dáte.

Dyž vy ňa do ních dáte, já sa vám rozvážu
a já nejednéj dívce pentličky rozvážu.

Ja dyž on ich rozváže, zavázat ich mosí,
ja nebohý vojáček, co on vystát mosí.

Ja nebohý vojáček, co on mosí vystát
ja vedně mašírovat a v noci vartu stát.

 

předchozí kapitola | další kapitola

---

Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček