Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Podzim

Vyzbrojeni dřevěnými rýči, jejichž ostří bylo obloženo plechem, vyšli dělníci na pole „do erteplí“. Po polích plazil se kouř, vycházející z četných balónů (ohně na brambořištích) a šířila se vůně pečených bramborů.

Kdo byl se svou prací brzy hotov, šel ještě ke dvoru kopat řepu za vrchy (skrajky dostali za práci), které doma svázali povříslem a svazky sušili na plotech a bidlech pro dobytek na zimu.

Formané měli nový výdělek - vozit ode dvora cukrovku do cukrovaru do Uh. Ostrohu. Od starého centu (56 kg) řepy dostali dovozného 8 kr, od řízků (výpresky), které vozili z Ostrohu do dvora, 6 kr. Nespěchali s vozením, neboť věděli, „že jim neuteče“. Tak se vozila cukrovka až do jara.

Ještě rychle se vypásaly zbytky trávy, aby se ušetřily zásoby píce na zimu. Páslo se všude, kde byla tráva, také na Brusných a loukách pod Královy. Zde měli koupené louky i Sucholožané, ale pást tam nesměli ani na svém.

Nejen pole, nýbrž i stromy vydávají své plody, které naši předkové hojněji požívali než dnešní obyvatelé. Však také bylo hojně ovocných stromů v Nivnici. Zrušené vinohrady osázené ovocným stromovím a v humnech bylo rovněž plno starých i mladých stromů, které zásobily hospodářovu rodinu ovocem po celý rok. Druhy nikterak vzácné, ovoce většinou drobnější. Byly to však druhy ve zdejším okolí pěstované, s pevnou stopkou a tudíž zdejšímu drsnému podnebí (pozdní jarní mrazy) s častými a silnými větry přizpůsobené. Nedal si s nimi hospodář mnoho práce, nehnojil ani nestříkal jich mořidly a přece štědře mu poskytovaly ovoce. Škůdců je zbavovali zpěvaví ptáci, kteří v hojném křoví v Hloží, Léščí, na mezích mezi poli, v Rokytích, Lipinách, v živých plotech a v dutých stromech nalézali úkryt.

Hrušky jakubinky, ječmenky a ovesničky již se minuly. Jdouce na pole, stavovali se dělníci u nich a nacpali si jich za ňadra a za opléčka (část ženské košile od pasu nahoru). Pak cestou i při práci pojídali. Zbyly ještě pozdější „baby“ a medule.

Podél plotů humen a pod Vinohrady u mlýnské strouhy byly vysázeny peckovice: kulaté švestky, větší gulovačky a durancie, drobné vařačky, červené pařenky, žluté špendlíky, podlouhlé bílé trnky (kozí cecky) a trnky (karlátky). Na sušení hodily se pouze trnky (karlátky), majíce nejvíce masa. Ostatní druhy vařily se na povidla. Nebyly moc sporé, ale zato sladké jako cukr. Někteří naložili peckovice (nejvíce „tekly“ trnky) do beček na kvas, z něhož v zimě u Prágrů (mlýn č.p. 3) pálili slivovici. Bylo jí potřeba. Při hostinách a zabíjačkách zapíjeli slivovicí tučná sousta a nádeník by nešel na výdělek, kdyby k snídani a svačině nebyla sklenička kořalky. Kdo neměl slivovice, kupoval jim „šedou“ (rozředěný bramborový líh). Trnky na vaření povidel byly obyčejně zbavené pecek (vylúpané). Pecky nechali doma.

Vaření trnek bylo zpestření venkovského života, který blížící se zima činila jednotvárným.

Kotel na vaření trnek nebyl v každé chalupě, vařilo více občanů u známých. Proto se vařilo ve dne v noci. Přicházeli i cizí, jmenovitě odrostlejší mládež, aby pomohli míšat trnky. Byly to besedy, nanichž se vypravovaly pohádky i místní klípky, bylo tu škádlení a žertování hlavně mezi mladšími besedníky.

Právě dovařili. Hospodyně natlačila uvařené trnky (povidla) do látek (hliněné dvouuché hrnce), bylo-li jich více, do nové puténky nebo do škopka, naložila vše na táčka (kolečka) a jela domů odpočinout si. Nespala celou noc. Nový zájemník již čekal. Přede dveřmi stojí vůz, na němž ve škopcích a neckách je ovoce. Aby se nádoby při jízdě nehýbaly, jsou obloženy palivovým dřívím, které si každý přiveze z domu na topení pod kotlem. Tož honem do práce!

Nasypali plný kotel ovoce, přiložili pod kotel a již jeden uchopil bidélko, kterým otáčí v kotle „dřevěnú papučú“, v levo, v pravo, aby se trnky nepřipálily.

S počátku to jde dosti těžko. Brzy však se rozvaří ovoce v řídkou hnědou „lizačku“. Tu vyndává hospodyně na misku a hostí děti, které při vaření „zavazujú“ (překážejí) a besedníky. S chutí ji pojídají s chlebem. Aby si přehodili chuť, dají do popelníku pár erteplí, které se žárem z ohniště sálajícím upekou.

Pod kotel již nepřiložili a hospodyně vyndává lizačku hrnkem, leje ji na síto, ketré je na bečce nebo na škopku a březovou metličkou protlačuje rozvařené maso ovoce. Na sítě zůstanou pecky a slupky. Na kotel se nasype čerstvá dávka ovoce.

Až je všechno ovoce takto rozvařeno, pak se převařuje lizačka až do černa. To jsou vařené trnky.

Dětem nastalo doma radostná doba. Mají vařené trnky, které mají k smrti rády v pěrách (tašky), na vdolcích nebo v nich, mívají častěji popluskance (vařené malé knedlíky „kúsky“ v povidlové omáčce), k svačině nebo k večeři krajíc chleba „namastěný trnkama“.

V humnech a na Vinohradech muži a větší děti obírají jabka a hrušky. Menší děti sbírají pod stromem ovoce, které starší se stromů střásli nebo hůlkou srazili. Nedbají, že se potluče. Jenom neporušené ovoce - trhané - vyberou a uloží na sýpku do obilí nebo na hůru do sena, aby měli na Štědrý den.

Rozumí se, že při obírání všichni si na ovoci pochutnávali. Děti mají rty zahnědlé od sladkých tvarůžků (jablka), jiným trnou zuby z kyselých vinárů (jadernička moravská), funtových, hrkáčů a hedbávných (jména druhů jablek). Jablka kožená, panenská a koty (tvrdá) nejsou dobrá, ta se musí uležet.

Doma rozkrájejí menší jablka na půlky, větší na čtvrtky, hrušky nechají celé a odnesou do sušírny. Jedna byla v Sádku (dům č. 1.), druhá ve mlýně (č. 99). Zemanské už dávno není.

V sušírně nakladli na velké lísky proutím pletené (lése) ovoce tenkou vrstvou. Lése zastrčili dovnitř a zavřeli dřevěnými dvířky, která se otvírala dolů a upevňovala železnými zástrčkami. Lísky byly v několika řadách nad sebou.

Pod lískami byla pec, do níž hospodář pomalu přikládal. Aby mu při tom nebylo smutno, besedovali s ním známí, ponejvíce muži, kteří pokuřujíce ze svých zapekaček, dřevěnek s „vosrzokem“ a porculánek, vypravovali své zkušenosti z hospodářství nebo z jarmaků, které navštěvovali pěšky až daleko na Slovensku. Děti jen občas přišly zeptat se, „lesti ešče nejsú zápečky“ (rozpařené, nedosušené ovoce). Těch se tak najedly, až nejedno rozbolelo břicho.

Kteří měli málo ovoce na sušení, sušili je v peci po pečení chleba. Ale takto sušené křižanky a hrušky křupěly popelem, byť hospodyně pec sebedbaleji vymetla.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček