Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Průsmyky

Hranici mezi Moravou a Slovenskem tvoří pohoří zvané Bílé Karpaty. Přechod přes toto pohoří je velmi obtížný. V dobách, kdy pohraniční lesy byly mnohem rozsáhlejší a nejsouce ošetřovány, podobaly se pralesům, byl přechod téměř nemožný.

Lidé cestující a obchodníci vyhledávali proto sjízdnější a schůdnější nízké přechody napříč přes pohoří - průsmyky a vyšší sedlo.

Moravu se Slovenskem spojují v našem okolí průsmyky Straňanský, Březovský, St. Hrozenský, Sedlo Lopenické. Byly tedy Nivnice na důležité cestě obchodní, která vedla přes Strání, Korytnou a Nivnici do Uh. Brodu. Touto cestou jezdili k nám obchodníci s vozy naloženými solí, kořením a toutéž cestou vraceli se s nákladem obilí, kůže, vlny, medu, vosku a železa.

Ale nejenom klidní cestující, nýbrž i vojska a loupeživé roty ubíraly se průsmyky k městu Uh. Brodu, který měl po celou j.v. Moravu význam jak obchodní, tak i vojenský. Byl proto obehnán pevnými hradbami a příkopem. Klidní občané byli pouštěni do města branami, u nichž byly přes příkop padací mosty.

Aby nevítaní hosté - vojskou a loupežnické roty - neměly přístup k tomuto důležitému městu tak snadný, byla učiněna opatření daleko před ním. Na stráni na pahrbku, kde je dnes hřbitov stával hrad na ochranu této důležité cesty. Táhl-li nepřítel průsmykem Březovským, stála mu v cestě tvrz u osady Volenova na kopečku, jemuž se dosud říká Hrádek. Táhl-li nepřítel průsmykem St. Hrozenským, narazil u Bystřice na hrad a v Bánově dokonce prý na dva.

Těmito překážkami snad i nezdarem před městskými hradbami rozezlený nepřítel mstil se na okolních obcích a jejich obyvatelích.

Dne 1. května a 16. července r. 1605 přitáhli uherští povstalci zvaní Kuruci za vedení knížete Štěpána Bočkaje (bydlel na hradě Beckově, jehož zříceniny je vidět z Javořiny) k hradbám Uh. Brodským. Byli však poraženi. Mstili se na bezbranném obyvatelstvu venkovském. Zničili osadu Volenov, která zanikla. Jediný zbytek této osady je asi Podčupský mlýn. Vypálili Strání a Nivnici tenkrát také asi nešetřili.

R. 1668. dne 18. září Tataři z Uher přitáhnuvší zabili Nivnické občany Šimona Vrahela, Stanislava Holečků, Ludmilu Kučerovu, Jiřího Kudlatého (v stáří 116 let) a Johanu Matouškovou (90 let). Pravou stranu Nivnice vypálili a 60 osob odvedli do zajetí. Za vpádů Tatarských zanikla osada Topolov, která stála v místech, kde jsou nyní louky téhož jména. Jistá trať polí v těch místech jmenuje se Záhumeníčka.

V neklidném století 17. a ještě i začátkem století 18. viděla Nivnice vojska uherských králů Kolomana i Štěpána, Matyáše Korvína, třikrát Kuruce, vojsko Bočkajovo i Matouše Trenčanského, oddíl husitů a Švédy. Vojska lákal vojensky důležitý Uh. Brod, jehož se snažila dobyti, nebo táhla tudy na svých dalších výpravách. I když Nivnici nespustošila, jistě občanům majetek ztenčovala, berouce zde zásoby potravin pro sebe i pro dobytek.

Občané vojenskými nájezdy chudli, byvše připraveni o stavení, dobytek i zásoby. Někteří hospodáři nemohouce zastati platů ani robotnických povinností, opouštěli i větší usedlosti a do malých s povolením vrchnosti se uchýlili nebo pryč utekli, zvláště když i roboty přibývalo.

Asi r. 1663 bylo v Nivnici 169 domů, z těch však stále osazených pouze 79. Ostatních 50 starých a 40 nových bylo pustých. Tyto byly buď vypáleny nebo svými držiteli opuštěny nebo jejich obyvatelé odvedeni do zajetí. Jan Jankových, Jan Václavových a Martin Říha byli pro nedostatečnost a chudobu ze statků vrchností propuštěni. První dva měli po 6 měřicích polí, třetí 20 měřic.

Úrodnější kraj Nivnický a bohaté město Uh. Brod byly lákadlem loupežnickým rotám, které k nám přicházely ze Slovenska na lup. V Nivnici jim říkali Guryci (podle Bočkajových povstalců). Tito za bílého dne navštěvovali Nivnici a brali hlavně dobytek. Podčupský mlynář vykoupil se prý tím, že jim každoročně dával dobrovolně ročního býčka.

Jakmile Nivničané zpozorovali „Guryce“, vehnali prý dobytek do Nivnických rybníků a sami se poschovávali doma nebo utekli do lesů na Dluhošinech nebo do Lipin a Královů.

Tyto loupežnické nájezdy trvaly až do začátku 19. století. Přítrž jim učinilo vojsko, které se ukrylo v lese Lipinách a v Horním Poli všechny loupežníky pobilo.

V pozdějších dobách jen jednotliví zloději ze Slovenska navštěvovali Nivnici. Měli spadeno hlavně na dobytek. Ukradenému dobytčeti ovázali hned ve stáji nohy hadrami, aby nedupalo a nezanechalo zřetelných stop. Pak je v pohraničních lesích uvázali ke stromu, hubu mu ovázali provazem, aby se bučení neprozradilo a pak je „zarúbali“ (přikryli je narúbanými větvemi do značné výšky). V tomto úkrytu muselo dobtče vydržet nějaký den. Až ustala sháňka po dobytčeti a majitel už „po něm pustil“ (smířil se se ztrátou), přišli si proň zloději a odvedli je.

Ještě delší trvání měly výpravy pytláků ze Slovenska. Ti prý u větším počtu přijíždívali na vozech a veřejně pořádali hony, hlavně na volenovsku, ale kdysi prý i v Horním Poli u sámé Nivnice. Po honě naložil zvěř na vozy a jeli domů.

A nikdo jim nic neřekl. No, kde také! Tolik chlapů s flintama! Ostatně netěšila se zvěřina takové oblibě, aby se někdo kvůli ní nechal zastřelit.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček