Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Dragouni v Nivnici

Je pěkný říjnový den. Za Matuškú (místo na kraji Nivnice při silnici do Uh. Brodu, kde stojí kříž) je houf nivnických kluků. V konopných širokých gatích, v konopných košilích se širokými rukávy, u krku spiatých dvěma tkaničkami, bosi a většinou střapatí (bez klobouků) živě rokují, až se některým třepou dlouhé, „podle randlíka“ střižené vlasy.

„Kdo ví, jaké budú mět koně. Istě samé vrané“, povídá Tomáš, který je nadšen pro vraníky. „Pěkní vojáci mosijá mět ai pěkné koně“. „Ale co vrané,“ odporuje Martin, faky (plavý kůň) majú, istě samé faky. Vrané sú ai u nás, ty može mět každý.“ „Myslím, že budú mět šimle,“ míní Vincek. „Pěkný šiml lebo vereš (makový bělouš), to sú aspoň koně!“ „A kdo ví, jaké majú ti dragúné šaty“, čudujú sa (starají se, snaží se zvědět) chlapci daléj. - „No pěkné: Na botoch ím (jim) cingajú (zvoní) šporny,“ poučoval starší Janek, který viděl „švališery“ v Brodě, kde bylo velitelství 4. pluku dragounů. Tak a podobně dohadovali se chlapci. Co se vlastně stalo či stane?

Včera dal vyhlásit pudmístr (starosta obce), že přijedou dragouni. Určil 40 sedláků, u nichž budou bydlet vojáci i s koňmi, u každého sedláka jeden. Jenom Bartoš bude mět vojáka a dva koně. Ten druhý kůň je oficírský. Oficír bude bývat v obecní chalupě.

Pro vojenské koně mosí byt extra maštal. Voják mosí mět připravenú pohrádku (lůžko) v izbě.

Chléb a maso budú vojáci fasovat, ale uvařit maso mosí sedlka, u keréj bude voják bývat. Ai futro (píce) pro koně budú fasovat. A nech si sedláci dobře zamykajú hůry, aby ím vojáci nekradli futro pro vojenské koně, nech néni potom žalob! Náhrady v penězoch nedostanú. Za přechovávání vojáků ani koní sa neplatí. Slámu na stlaní dá sedlák, hnůj si nechá. Tentokrát dostanú vojáky sedláci z prvních 42 čísel (kromě č. 1. a 3.). Dyby sa zdržali deléj než měsíc, pujdú od č. 43. daléj.

Tak to dostal pudmístr z kancelářa (od úřadu) a tak to občanom hlásí.

Najednou kluci „za Matuškú“ ustali v hádce. U Nivnického dvora zdvíhá se celý mrak prachu. Chvilku jej pozorovali a pak kterýsi zvolal: „To sú oni!“ Jako na povel vyrazili kluci bystrým klusem naproti vojákům. U dvorského stavu (splav) se setkali. V čele jel důstojník. Ten měl všechno nejpěknější: koně, knoflíky, řemení na koni, nu zkrátka všechno. Takovýma vojákama by chtěli být všichni kluci.

V houfu táhli za dragouny, pozorovali koně i vojáky a hádali, který asi bude bývat u nich.

Měli koně vrané, ai fukse, ai šimle a vereše, červené a ai jednoho faka. Tedy všichni měli pravdu. Ten první měl na limci po dvou hvězdičkách na každé straně. Za ním jel voják, co měl tři hvězdičky na každé straně, ale ty se tak neblyščaly, jak tomu prvnímu. Ten první byl obrlajtnant, ten druhý fíra. Tento byl hodně starší než ostatní vojáci. Sloužil jistě již 10. nebo 11. rok a ti ostatní jsou rekruti. A ten co jel vedle v levo, měl na zádech trubku uvázanou na černožluté šňůře se střapci téže barvy. To byl hornista.

Kluci byli u vytržení. Vždyť mnozí viděli dragouny po prvé.

Pod Hůrkou zabočili vojáci v levo, přejeli říku, trubač uvolnil šňůru trubky, nasadil - a - tradá, tradá, tradadá, rozléhalo se Nivnicí.

Kluci byli jak zelektrisovaní. Dveře chalup se otvíraly, a kdo byl při domě, prohlížel si zvědavě vojáky. „Taková divná muzika je to. Ináč, jak dyž trúbijá naší muzikanté“.

Vojáci zajeli k pudmístrovi a ten je rozeslál na kvyrtýry. Ten den se mluvilo jen o dragounech. Kluci, uléhajíce ke spánku, povzdychli si: „Ach, dybych byl aspoň dragůnem!“ a mnohý si opakoval melodii: tradá, tradá, tradá, tradadá“

Druhý den časně z rána zase troubení. Kluci sletěli s pece, jak by je vystřelil, a již byli na ulici.

Po pořádí jde trubač a službu mající voják. Troubením budí vojáky. Je čas vstávat a krmit koně. Jakmile zaslechli vojáci troubení, vybíhali ze svých kvartýrů na ulici, popadli kyjanky (paličky jako u bubnu), které byly přivázané při prkýnku na sloupku a tloukli na toto prkýnko tak dlouho, až službu konající s trubačem přešli. Tak dokazovali, že si uvědomili svoji povinnost.

Před 8. hod. zase troubení. Vojáci se chystali na cvičení a o 8. hod. vyjeli. Ten den bylo na „rajčovni“ (Reitschule - nynější tržiště) více dětí než ve škole. Vojáci jezdili po pořádku po jednom. Kůň uvázaný na dlouhém provaze klusal v kruhu kolem fíry. Tento opravoval vojákovi držení těla a pohyby při klusu slovy ne příliš mírnými, prošpikovanými nadávkami a kletbami. Koně poháněl dlouhým bičem, který se mnohdy svezl na záda nechápavého vojáka.

Cvičili též vysedání a sesedání v klidu i klusu. A to byl pro diváky hotový cirkus.

S cvičiště odjeli o 11. hod.

Hospodyně již dovařovaly oběd svým rodinám i vojákům. Vařily jim masovou polévku, do které přidaly lokše, drobky, trhance nebo spoň erteplu a k funtu hovězího masa také přidaly chamulu (bramborová kaše) nebo omáčku, kterou sedlákova rodina obědvala bez masa. Když měli báleše, šlížky, pěry nebo vdolky, i na ty přizvali vojáka. Někteří vojáci, kteří nebyli z domu zvyklí na maso, vyměňovali si maso za sedlákovy moučníky.

Nebylo povinností sedlákovou přilepšovat vojákům, dělal to z dobré vůle. Kdož ví, jestli i některý jeho syn nebude kdysi „na kvartýře“ jako voják. Také bude rád, když mu selka přilepší. Má více chlapců a grunt dostane jenom jeden z nich. A potom je dobře vycházet s vojáky v dobrém, aby sedlákovi nedělali pesky (nepříjemnosti).

Odpoledne šli vojáci na rajčovňu pěšky. Měli tam dřevěný válec na nohách - dřevěného koně. Na ten vyskakovali, seskakovali s něho, přeskakovali jej a „nůžky“ (při zákmihu obrat do sedu čelem vzad) na něm dělali. Také cvičili pořadová cvičení. Jenže „čelem vzad“ točili se proti zvyku v pravo, jelikož při obratu v levo překážely by jim dlouhé šavle.

Po dvouhodinovém cvičení šli domů. Očistili sebe, opatřili koně a o 5. hod. na zatroubení shromáždili se na širokém prostranství, kde stáli při předčítání rozkazu. Těmto prostranstvím říkají u nás dnes stanovisko.

A tak to šlo den ze dne. Sevšedněli klukům vojáci i koně, sevšednělo jim několikeré troubení za den a tak brzy cvičívali vojáci bez obecenstva.

V neděli a ve svátek necvičili. Měli na starosti jen poklízení koní. Po práci vyleštili si knoflíky na kabátech, vysoké boty i ostruhy, nasadili čapku bez štítku trochu stranou k prvému uchu (“na guráš“) a šli na procházku. Byla-li muzika, šli si také zatančit. Někdy se poprali s domácími chlapci, třeba až do krve. Běda však vojákovi, který byl přistižen při rvačce nebo jiné nepřístojnosti. Za trest mu vysázeli 25 ran lískovkou, při větších proviněních dostal „špicpruty“ (běhal ulicí).

Těžká byla služba vojenská, těžká a dlouhá. Nebyla to čestná povinnost, spíše trest. Pudmístr leckdy pomohl nenáviděnému mladíku na vojnu, otec poslal na vojnu nezdárného syna, „aby sa naučíl poslúchat“, rváčů a zlodějů zbavovala se obec vojnou. Tam se ztratil své obci na 12 let, mnohý se nevrátil vůbec, mnohého po návratu nepoznali. 12 let slýchal o svých příbuzných jen ústní zprávy krajanů, které náhodou na vojně potkal.

Čtyři měsíce pobyli dragouni v Nivnici, čtyřikrát vystřídali své byty. Odjížděli jak od svých známých. Jména některých vojáků pamatují si staří občané dodnes.

Sešikovali se na „rajčovni“, trubka zahlaholila, průvod se hnul. Napřed důstojník, za ním fíra, trubač uprostřed vedle eskadrony. Za eskadronou jedou nákladní vozy. Hospodáři smekají beranice na pozdrav, děvčata mávají šátky a houf kluků vyprovází je až ke dvoru. Vidí jen světla vojenského života, stínů nikoli. Když průvod mizí v zatáčce u Pily, povzdychl si Francek: „Ach, dybych býl dragúnem! Ale takovým jak ten první“.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček