Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Zima

Listopad

Příroda se ukládá k odpočinku. Měkké části rostlin spálily ranné mrazy a studené fujavice (vánice) zahnaly hospodáře pod střechu. V poli bylo po práci.

Bylo třeba zásobit se olejem. Mazaly se jím kožené postroje, boty, ba i kožuchy (ne obšité suknem). V hliněném plucaře v komoře už to slabo špléchalo (olej).

Kdo pěstoval hodně konopí, lisoval semenec. Konopným olejem svítili. Lisovali také jádra pecek, které vyloupali při vaření trnek. Kostkovým olejem mazali osy vozů, pochybil-li kolomaz. Semíčkovým (ohnicové semeno) olejem mazali kůže. Teď byl čas na jeho přípravu.

Přinesli míšek se semíčkem do izby. To však obsahovalo množství semen různé obilné plevele bez tuku. To se oddělilo velmi jednoduše. Na hladký stůl nasypali trochu semíčka a rozložili v tenkou vrstvu. Pak stůl mírně nahnuli. Měkkou štětkou, podobající se kartáči na hůlkovitém držadle přehrnovali zlehka semena. Kulaté semeno ohnicové padalo do podstavených necek, na stole zůstalo semeno jiné plevele, které smetli na zem. Takto vyčištěné semeno zanesli do dílny (lisovna oleje) k Prágrom, kde jim „šlahař“ vylisoval olej. Dostal za práci od jednoho „záboje“ 4 kr, majitel dílny okraje záboje a zbytky oleje, které odtékaly z pánve. Tím nabyl takové zásoby oleje, že ho nestačil spotřebovat v domácnosti a prodával jej. Záboje (koláče vylisovaného semena) se rozvařily a skrmily dobytkem.

Poněvadž tlučení semen a točení kolem lisu byla práce namáhavá a vyžadovala více lidí, scházeli se v dílně známí, kteří lisujícím pomáhali.

 
Olejová lampička na dřevěném podstavci, uvázaný drát na otírání knotu [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Olejová lampička na dřevěném podstavci, uvázaný drát na otírání knotu

Bylo po pastvě. Musel tedy hospodář sáhnouti na zásoby píce suché. Krmil hlavně senem, suchého jetele bylo málo. Krmil také slámou, kterou řezal na stolici kosířem na sečku. Tu „omastil“ řepou, kterou sekal v dřevěném korytě sekáčem podoby S. Nebylo sečkovic aniřepaček.

Tyto práce vykonávali hlavně muži. Ženy byly více zaměstnány šitím, vyšíváním a domácími pracemi. Za dlouhých zimních večerů hlavně předly.

K předení musela si přadlena vlákna připravit. Vzala hrst vláken na klín, levou rukou lehce přidržela a pravou zvolna vytahovala po koncích a kladla na stůl. Konec hrstky, který držela v ruce, byl mocnější, na druhý konec se hrstka zúžovala. Hrstky vedle sebe nakladené stočila jako závin a „trúbka“ (kužel) byla hotova. Tu přivázala lehce k přeslici a předla. Upředené niti navíjela na vřeteno. Klubko nití na vřeteně nazýváno „potáč“.

 
Stolice na řezání sečky. [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Stolice na řezání sečky

Když bylo více potáčů hotovo, tu muži napínali niti na motovidlo a čítali niti. (Délka hůlky na motovidle byla 72 cm - loket).

První kopu nití (60) ovázali volným koncem, ostatní kopy svazovali pásměnkou, t.j. dvojnásobnou zkroucenou konopnou nití.

7-8 kop konopných nití jmenovalo se kubko. Do kůdelného kubka čítali 5-6 kop.

Poněvadž se při předení vlákna slinila, aby se lépe zkroutila, byly niti mokré a musely se sušit na motovidle napiaté, aby se nerozkroutily. Usušená kubka se zvářala v pajchovni, aby se niti částečně vybílily. Plátno se pak bílilo v létě na výsluní.

Ku konci zimy obcházela tkalcova žena domy a sbírala kubka, z nichž její manžel tkal plátno. Kolik kubek které odevzdala k zpracování, tolik obdržela loktů plátna. Tkadlec dostal za utkání 1 lokte konopného plátna 8 kr, kúdelného 6 kr. (Z konopného plátna šili prádlo a ložní plachty, z kúdelného pytle a trávnice, plachty, v nichž nosili trávu). (Kromě toho poplatku dala hospodyně mouku na šlichtu (voda malinko moukou zahustěná). Tou šlichtou natíral tkadlec niti v osnově, aby byly hladké. Rozumí se, že hospodyně dala více mouky, takže zbylo tkalcově rodině na báleše nebo vdolky. To byl jakýsi přídavek k hubené tkalcově mzdě. Množství mouky na šlichtu obdržené kvitovala tkalcova žena po chalupách, aby šetrné zastrašila a samolibé podnítila k větší dávce.

Není již u nás tkalců (poslední byl Bršlica). Továrny hotoví plátno úhlednější. Mladší tkalci odešli do továren jako dělníci, starší spálili tkalcovský stav a doživořili při svém kousku pole. Na Slovensku však jsou dosud, kde pracují ručně jako u nás před 50-70 lety.

 
Motovidlo. [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Motovidlo

K šití a předení scházelo se více žen u známých, ne však trvale v jednom domě, nýbrž domy střídaly, „aby jedni nemoseli furt svítit“. Bavily se hovorem o svých zkušenostech, ale se takto také přenášely klepy, které často zavinily pouliční hádky a pračky pomluveného s pomluvačem. Šičky a přadleny vykládaly také pohádky, pověry, pověsti, zpívaly starosvětské písničky národní, vedle nich však též písně umělé (hrabě Fridolín), které byly tištěny švabachem u Škarnisla v Uh. Skalici nebo v Hranicích. Písničkářky je prodávaly na trzích a po domech „jak kerú“ (cena dle rozsahu), nejčastěji za 2 kr. ai s notú t.j. písničkářka přezpívala několikrát píseň, až se nový majitel písničky naučil nápěvu. Písničkářky také prodávaly snáře, které se těšily velké oblibě.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček