Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Na přástkách

Je zima, všecko je sněhem bílé a mrzne „až praščí“. Po modleňú (klekání) přecházejí po ulici ženské postavy a nesou cosi dlouhého v ruce. Jsou to přadleny s přeslicemi. Scházejí se u známých, aby jim nebylo při předení smutno.

V kamnech praskají polena, na stole je ošívka křižanek a suchých hrušek „na poslinku“ (také si nosily přadleny z domu tvrdé kůrky chlebové, které při předení žvýkaly) a stará Pastrňáčka vykládá. Ta toho, pane, ví. Za tolik roků už něco zažila.

Kolik let je jí, ani neví. Do školy chodila jenom dva dny a nenaučila se tak moc čítat. Ale když byla v „šestašedesátém“ vojna, to už byla 20 roků vdaná a vdávala se o 16. Chodila na přástky, ale už nepřadla. Její prsty stářím skřivené nemohly už „švrňat“ vřetenem a neměla zubů, aby mohla z konopí vytahovat pazdeří, které tam při hachlování ostalo. Tož enom vykládala. Pohádek znala, a jakých strašných! Děcka na peci ani nedýchaly strachem a potom kolik dní se bály vyjít třeba jen do síně potmě. Ale přece ty strašné pohádky měly nejraději.

A nivnické čarodelnice znala všecky, ale jmenovat jich nechtěla za nic na světě, aby jí nevyškrábaly oči jak starém Březovi. Ten chtěl vidět čarodelnice. Dělal maličkou stoličku, co by do kapsy schoval, od Luce až do Božího narození. Každý den musel na ní něco udělat, aspoň křivákem zastrouhnout. Nakonec do ní vyvrtal dírku.

Na „jitřní“ si ji vzal do kostela a dirkou stoličky se podíval na lidi. A tu viděl všechny čarodelnice obrácené zády k oltáři. Kdo však neměl zázračné stoličky, nepozoroval toho.

Na neštěstí jej kterási z čarodelnic zpozorovala. Ačkoli po mši první utíkal domů, přece neušel pomstě. Stádo koček jej pronásledovalo (to byly ty čarodelnice), dohnaly jej a vyškrábaly mu oči, aby nemohl už na ně ukázat.

Tu stoličku může dělat i obyčejnou za těchže podmínek. Když si na ni na jitřní klekne, uvidí, co je jiným tajno.

Kdysi šly tři baby z Nivnice nastrojené o půlnoci na lúky ke Královom. Šly tam ke kříži tancovat. Ty tři byly čarodelnice. Lidé je poznali, ale báli se jich prozradit. Však jedna z nich po smrti shořela (náhodou od svíce vzňal se na mrtvole rubáš.)

A jiná - šak ví, kerá - přehodila přes sebe na Velký pátek plachtu, kterou stáhla s mrtvého, a šla dojit. Potom ji celý rok krávy mnoho dojily. Natržila hodně peněz za málo. Ale Ryšávka z Bánova, ten to prohlédl. Jeho žena koupila od té čarodějnice v Brodě na trhu máslo. Když je přepouštěla, kapl Ryšávka do něho svěcené vody a milé máslo se proměnilo v kravský hnůj. Potom té čarodějnici zakázali nosit máslo na trh do Brodu.

A začarovaných peněz je kde kady dost, jenom je těžko dostat je.

Ondrová Maryna kdysi zametala ve chlévě. Pod hrantem uviděla velký pleskatý kámen. Jak jej odklopila, objevil se pod ním hrnec plný peněz. Popadla jej za ucha a chtěla jej odnést domů. V té vrzly dvéře od chléva, přicházel její muž. Zlostí, že je její tajemství prozrazeno, zvolala naň: „Kam ťa čert nese!“ Sotva to vyřkla, spadl hrnec na zem a peníze se ztratily. Jen ucha hrnce zůstala Maryně v rukou.

V Zemanské zahradě jsou také peníze. Kdysi dvě roby viděly tam na Velký pátek lišku (plamének, liša - plamen), to se ty peníze čistily. Kdyby měly u sebe něco svěceného, byly by je dostaly. Ale naneštěstí neměly.

V té zemanské zahradě je sklep. Vchod do něho je zasypaný. Kdysi chtěli chlapi ten sklep vykopat. Přišli naň, měli už ai „šiju“ odkopanů. Ale tu začala běhat okolo nich bílá kráva, hned zas bílý býk, světlo jim zhášalo - tož toho moseli nechat.

Bývaly čary ai čarodelnice, ale už ich néni, protože to všecko knězi zažehnali.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček