Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Prosinec

Smutný to měsíc pro všechny vepříky, kteří se měli pansky (dobře) po několik měsíců, aby v zimě ukončili svou životní pouť pod nožem řezníka-samouka. Nebylo zvykem zvát na zabíjačky řezníka z povolání, neboť to bylo dražší.

Přípravy na zabíjačku trvaly několik dní. Šetrný hospodář strouhal špilky ze šindelů. Ze špaldy vyrobili kaši na ručním mlýnku, který měli u Žajglů v síni. Měl dva kameny a kolo na roztáčení. Kaše bylo potřebí místo krup do jelit. Jedli ji však též vařenou na kaši nebo zavařenou v polévce.

Na zabíjačku se těšila nejen rodina hospodářova, ale i celá přízeň, která se sešla k tomu důležitému úkonu. Nebylo divu. Vždyť to znamenalo najíst se dosyta masa tehda tak vzácného. Mnohý nejedl masa celý rok, leda snad na hody. A teď bude k obědu třikrát v týdni, kdežto dosud bývaly kúsky, šlížky, posypané strouhanými suchými hruškami nebo makem nebo tvarohem, pěry nadívané trnkama (povidla) s tímtéž sypáním, vdolky, brambory nebo šišky se zelím. Polévka bývala fazolová, hrachová, čočková, kyselica (ze syrovátky nebo zelné vody-zelnice) s brambory, zasmažená s drobkama nebo lokšama, bramborová - a teď bude obarovica aspoň několik dní, jelita se zelím nebo brambory, později pak úděné - nu zkrátka tolik lahůdek se připraví z těla ubohého „ušípaného“, že nelze se divit radosti celé rodiny nad jeho smrtí. Jitrnic zvlášť nědělali, nýbrž rozsekaný ovar smíchali s krví a špaldou na jelita. Účastníci zabíjačky odnášeli si domů výslužku, vzdálenější přízni a známým roznášely hospodářovy děti zabíjačku-polévku, nějaké jelito a snad i kousek podbradku nebo syrového masa. Doma pak přepočítávaly „zpropitné“-tringelt - které obdržely od podělených.

Snídaně zůstanou i nyní při starém: pečené nebo vařené brambory s dojivem, česneková nebo kmínová polévka s chlebem - a rovněž večeře: fazole po kyselu, podmáslí nebo kyška s brambory, zelí s chlebem - ale to nic nedělá. Hlavní je oběd, a ten bude teď častěji masitý. A kromě toho někdy sa uflágne na sýpce kus slaniny, aby druzí nevěděli. Hospodyně ji sice hlídá, aby se neminula do jara, ale nedohlídá se. Seci dostávali na lúky obyčejně slaninu s chlebem a flašu gořalky.

Starostlivý hospodář pomýšlel pomalu na jaro. Jak se převalí Nový rok, bude tu hned jaro. A teď práce doma téměř není a na poli teprve ne. Přináší do izby obilí a prsty je třídí-obírá. Plné zrno odděluje na setí, hubená zrnka a plevel dává rovněž stranou. Tímto pozadkem krmí dobytek a drůbež. Ale všichni hospodáři nebyli tak pilní. Mnozí zaseli obilí takové, jaké nacúdili, tedy i se zadinou a plevelí.

Leč i hospodyně má své starosti. Dcery dorůstají, možná, že v masopusty se bude některá vdávat. Tu je třeba starat se o výbavu. Plátno a kanafas kupuje pomalu od podomních obchodníků, peří schrání již kolik let. Vždyť peřiny jsou nejdůležitější část nevěstiny výbavy. A leto spodškubala dvacet hus. Teď v zimě, kdy není jiné práce, je čas podrápat (drát) toto peří.

Sezvala sousedky, známé a někoho z přízně, aby jim šly pomoct drápat peří. Tato práce se dělala pouze večer. Za odměnu dostaly drapačky večeři. Při dodrání byl aldamáš, t.j. hojnější večeře, po.př. i láhev svařené gořalky.

Jak při předení tak i při draní peří bavili se účastníci zpěvem, vypravováním pohádek, pověstí i skutečných příběhů a různými žerty, při kterých méně zkušení nebo „hlupkaví“ došli výsměchu.

„Že ťa vytahnu po slámce na pec“.

„Že né“. - „Tož to oprubujem“. Přinesli stéblo slámy. Ten gdo žert podnítil, vylezl na pec, podal druhý konec stébla „nevěřícímu“ - a včil pozor! Místo, aby táhl, vychrstl tomu, co byl dole, na hlavu vodu, kterou si dříve tajně připravil. Celá izba otřásá se smíchem a postižený, utíraje si rozpačitě obličej, brání se: „Ale přeca ňa nevytahl“.

Hospodář příjde z venku a hlásí, že mají na hůře sovu. „Snadno bych ju chytil, ale moseli bysme byt dvá nebo třé“. To bylo něco pro mladé drapačky. Sovy, toho nočního ptáka, ještě neviděly z blízka. Jen někdy v noci viděly ji mihnouti se jako stín, až se leknutím otřásly. Kača a Maruša se hlásí, že půjdou na lov.

„Tož dobře,“ praví hospodář. „Ty, Kačo, vezneš řičicu, dáš si ju na hlavu a stúpneš si pod výleto (vikýř). A ty, Marušo, budeš pod tú řičicú držat laterňu. Já vylezu na hůru a zaženu tú sovu. Ona poletí za světlem, sedne na říčicu a tam ju chytíme.“

Zkušenější drapačky kousají se do rtů, aby smíchem předčasně neprozradily čertovinu.

Lovecká výprava vyšla na dvůr, účastníci se rozestavili dle plánu a hospodář volá s hůry: „Tož pozor, už ju ženu! - Už letí!“ - a škrrk na říčicu vodu, kterou si tam nepozorovaně vzal. Kača s Marušú zabřésknú, praští vším činem (vše, co mají v ruce) a letí do izby. A hospodář za nimi volá: „Už ju máte?“

Hlavní výsměch je ovšem až v izbě a to nejenom dnes, nýbrž ještě několik příštích večerů.

Mluví se o krádežích. „A já,“ povídá Šimůn, „ukradnu omládek (řídké těsto) ai dyž si ho obsedneš“.

Část besedníků tomu nevěří, až došlo k provedení. Šimůn udělal na zemi (hliněná podlaha) omládek z vody a popela a nevěřící Babuša si sedla k němu, kolena překlenula přes hromádku omládku jako krovy - „a včíl ukradni!“ vybízí Šimůna. A ten chýt ju za nohy a smýk s ňú přes omládek. Salva smíchu dovršuje neštěstí Babušino.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček