Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Mikuláš

Na den sv. Mikuláše (6. XII.) večer bylo na ulici „Boží dopuščení“. Řev a řinčení řetězů rozléhaly se Nivnicí na všech stranách. To chodíjá Mikulášé.

Včera chodili opovidačé, t.j. kluci všelijak ustrojení, aby měli radost, že se jich někdo bojí. Ale dnes i ti sedí doma jako úkropci. Kromě dospělých nikdo se neodváží na ulici, neboť vědí, že s čerty nejsou žerty.

Průvod Mikulášů zastavil se u chalupy a - buch, buch na dvéře. Děti zbledly a schovaly se kam kdo mohl: pod stůl, pod lavu (lavku) nebo pod pohrádku (lůžko) a na pec, větší děvčata hledí se ukrýt pod kůlnou, na hůře nebo v komoře.

Hospodář šel otevřít. Do chalupy se nahrnulo chlapů, že ani místa neměli. Napřed šel „svatý“. Byl oděný bílou sukní a košilí, s ramen splýval bílý papírový ornát, polepený ozdobami vystříhanými z barevných papírů. Na hlavě měl biskupskou čepici podobně zdobenou. Bílý plnovous a vlasy po ramena jsou z konopných vláken.

Za ním šel „anděl“ bíle ustrojený s papírovými křídly na zádech.

Pak následovala „smrť“. Byla celá bílá, na hlavě měla žlutou vyškrabanou tykev, v níž byly vyřezány oči a velké zuby. V dyni hořela svíčka.

Ostatek jizby a síň vyplnili čerti. Měli kožichy naruby oblečené, přepásané povříslem nebo řetězem. Masky měli zhotovené ze starých klobouků, paruky s rohy ze starých kožichů, z huby jim visely dlouhé červené jazyky. Jeden čert je obzvláště strašný. Je oblečen v kůži s černými chlupy, na hlavě má „opravdové“ rohy. Nevzpoměli si diváci, že starý Šimek nedávno zabil černou kozu a že se mu její kůže ztratila z hůry, kde ji sušil.

Mezi čerty motá se ještě kominík a žid s hrbatým umělým nosem a pejzy u uší.

Venku musel zůstat jeden čert, který seděl na dřevěné koze na kolečkách, obtažené psí koží. V chalupě by neměl místa. Až do hospody vjede.

Celá tato společnost přišla, aby působila „výchovně“ na děti.

Hospodář vytahuje uprchlíky z úkrytů a vede je k „svatému“. Ten mírnými slovy dodává dětem kuráže. Káže jim se modlit nebo se jich ptá na snadné věci z katechismu. Pak je podělí ořechy, jablky a suchými trnkami (švestky), které nosí v koši. Někdy mu podstrčili rodiče perníkového koně nebo panenku, aby je dětem dal. Ale dvě nejmenší děti neustávají v křiku, takže je mohl „vřed zaťat“ (dostat psotník). Matka je musela ukrýt za svoje záda. Potom ještě ze spánku „zhykaly“ (vzlykaly).

Výrostci se mikulášů nebojí. Vždyť by to byla hanba. Obrátí-li se na ně svatý s výzvou „modli sa!“ odpovídají: „Modli sa, nemodli sa, prázdná misa, nenajíš sa.“

Hůře bylo s dívkami, kterým se nepodařilo utéci. Jestliže se modlily, tedy se jim chlapci dlouho smáli, že sa báli Mikulášů. Nechtěly-li se modlit, pak zakročili čerti.

Tyto zákroky vybočovaly často z mezí lidskosti i slušnosti. Kdysi dívku, jež se nechtěla modlit, vyvlekli na řetěze ven a omočili ji v potoce, jinou hodili do mělké studny.

Tak obcházeli chalupy. I v hospodě se stavili, kde dostali kořalky. Nakonec šli do mlýna. Štěstí, že nakonec.

V mlýnské šalandě bylo živo. Melci i mlečky se tu bavili, rozumí se, že vykládali o Mikulášoch. Již přišly do šalandy zprávy, co tam nebo onde natropili.

„Pan otec“ neříká nic. Stárkovi a mládkovi cosi po straně pošeptal, sedl si ke stolu a klidně bafal ze své dýmky.

Najednou hrrrrr - zahrčely u dveří řetězy čertů a Mikulášé se vrhnuli do šalandy. Čerti řvali, děvčata pištěla. Svatý marně se snažil udržet na uzdě smečku pekelníků. Nejvíc křiku způsobil čert s ježovinou (ježčí kůže s ostny) na hubě, který chtěl mlýnské besedníky obtúlat (líbat).

Když už toho bylo dost, vešel stárek a pohlédl významně na „pana otce“. Ten se vzchopil a zahřměl: „A už marš ven!“ Popadl čagan a hnal se po Mikulášoch. Ti ovšem nečekali výplaty a vyhrnuli se do síně, vyrazili dvéře od lanfeštu (náhon) a čmách, čmách! jak když se hastrman u stavu (splav) koupe.

Výkřiky zděšení ozvaly se z hromady čertů i svatých. Ale než bys napočítal „tři“, byli také všichni venku a otřepajíce se pelášili k domovu.

Co se stalo? Stárek s mládkem na rozkaz páně otcův odstranili honty, po nichž se náhon přecházel. Prchající Mikuláši toho nezpozorovali a důkladně se ve vodě vymáchali.

(Pozn. Honty jsou na plocho přisekané tenké klády. Z hontů se hotovily můstky, stání t.j. podlahy ve chlévech a krmnících).

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček