Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Pohádka o Kobylí hlavě na kočičích nohách

Byl jeden otec a matka a měli céru Aničku. Mamička Aničce umřela a otec sa po druhéj oženíl. Vzál si vdovu a tá měla céru Kačenku.

Macocha neměla Aničku ráda, furt sa s ňú vadila a pro nic za nic ju bila. Zato přála svéj Kačence.

Dyž sa nemohla Aničky nijak zbavit, tož ju vyhnala z domu, že nech si ide hledat službu. „Co budeš doma zhilačit (lenošit), našu prácu podělá ai Kačenka“.

Anička šla s bečem (pláčem) z domu. Vzala si do uzlíčka šaty a kubečko mití (nití). Vyšla do polí a nevěděla kam ít.

Kotúlila kubečkem po zemi a pravila: „Kotulúc, kubečko, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu“.

Šla za kubečkem a to ju dovédlo ke studénce. V téj studénce bylo moc bahna a na vodě plovál žaboškřek (vodní řasy). Studénka pravila: „Vycuď ňa, děvečko, dobrá ti gdysi budu“. Anička položila uzlík na zem a studénka vycúdila. Potom gúlila kubečko a pravila: „Kotulúc, kubečko, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu“. A kubečko sa dokotúlalo k jabloni. Ach, to byla jabloň! Samá húsenica, listy zežhrané, halúzky paučinama oplantané.

Jabloň pravila: „Ober ňa, děvečko, dobrá ti gdysi budu“. Anička vylézla, obrala, panožky očistila. Rozlúčila sa s jabloňú. Vzala kubečko, hodila ho a pravila: „Kotulúc, kubečko, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu“. A kubečko sa dokotúlalo k peci. Ach, to byla pec! Celá vydraná, už ai tihly sa drobily.

Pec pravila: „Vymaž ňa, děvečko, dobrá ti gdysi budu“. Anička pěkně pec vymazala, rozlúčila sa s ňú, vzala kubečko, gúlila ho a pravila: „Kotulúc, kubečko, kam sa zakotúláš, všady za tebú pujdu“. A kubečko sa dokotúlalo k maléj chalúpce.

Obcházá Anička chalúpku, lesti nekoho uvidí, ale néni vidět ani živého ducha. Tož vešla do chalúpky. Ani tam néni nikoho, enom na truhle u pece leží kočička a psíček a na stole je nachystaný oběd. Dobrý oběd, že ho jakživ neměla. Protože byla hladná, tož si pravila, že tu pojí.

Napřed dala psíčkovi a kočičce a potom jedla sama. Dyž dojedla, pěkně ukludila ze stola, pouklúzala ai v izbě a prach utřela, vymétla smetí a vysypala ho do staréj truhly v síni u dveří. Zatým už býl večér. Zamkla chalúpku a že pujde spat. Kočička a psíček pravili: „Si na nás hodná, Aničko. Až si nebudeš vědět rady, enom sa nás optaj“.

Ledvá si Anička lehla, gdosi ťuká na okno. Anička sa optala: „Gdo je?“ A pod oknem gdosi praví: „Já, já, kobylí hlava na kočičích nohách. Otevři, Aničko!“ Anička je plná strachu a neví, co dělat. Tu si zpoměla na kočičku a psíčka a praví: „Kočičko, psíčku, raď!“ A ti povidajú: „Enom otevři, Aničko, a nic sa neboj!“

Anička otevřela a do dveří leze strašné strašidlo - kobylí hlava na kočičích nohách. Tá si sedla za stůl a pravila: „Aničko, učeš ňa!“ A Anička vzala hřebének a staršidlo pěkně učesala a hlavu mu umyla. Potom šla spat.

Ráno stane, strašidlo nigde, enom u kamen leží na truhle kočička s psíčkem a na stole sa kúří ze snídaní. Napřed dala kočičce a psíčkovi a potom sama snídala. Potom ukludila. O poledni zaséj býl na stole nechystaný oběd, večér večeřa.

Večér zaséj přišla kobylí hlava a zas ju Anička česala. A tak to bylo každý deň. Nic inšího nedělala, enom kočičku a psíčka krmila, chalúpku uklúzala, smetí zesýpala do truhly a večér česala kobylí hlavu.

Tak jí čas utěkál a ani sa nenadála, že už slúží u kobylí hlavy rok.

Gdysi jí pravili kočička s psíčkem: „Už za pár dní budeš tu rok a pujdeš ze služby. Až sa ťa bude ptat kobylí hlava, co chceš za svoju prácu, nechtěj nic inšího než tú truhlu ai se smetím, cos ho tam celý rok zesýpala.

Gdyž býl rok Aničinéj služby, pravila jí kobylí hlava: „Tož, Aničko, dnes je rok, co u mňa slúžíš. Řekni si, co chceš za svoju službu.“ „Nechcu nic inšího než tú starú truhlu ai s tým smetím“, pravila Anička. „Ale to by bylo málo za toléj práce,“ povídá kobylí hlava. Šak tot máš pěknější truhly plné šatů, z tech si jednu vyber. Ale gdyž Anička ináč nechtěla, tož dostala tú starú truhlu plnú smeťá. Anička ju naložila a jela dom.

Ale po cestě měla veliký hlad, lebo si nic k jídlu nevzala. Najednúc dojela k téj peci, co ju vymazala. Byla plná vdolků a vdolečků. Anička sa najedla a jela daléj.

Najednúc dostala takovú chuť na jabka a nigde ani jabloňky. Jela, jela a tu dojela k téj jabloni, co ju obrala z húsenek. A tá jabloň byla plná pěkných jablek. Jak k ní Anička dojela, tož jabloň zvěsila panohy a Anička si natrhala jablek a najedla sa. Potom jela daléj.

Jede, jede a najednúc dostala takovú žízeň, že ani vydržat nemohla. A nigde ani studénky ani járka. Už myslela, že bude po ní. Tu dojela ke studénce, co ju vycúdila. Byla plná čistéj, studenéj vody. Přilehla, napila sa, odpočinúla si a jela daléj.

Jede, jede, už vidí jéjich chalúpku, už vjíždžá na dvůr. Jéjich pes ju poznál a ščekál radosťú: „Havu, havu, havulenka, jede naša Anulenka, samé stříbro, zlato veze.“ Macocha to učula, vyletěla ven a chyťa oklešek, bila psa.

Anička zložila truhlu, donésla ju do izby, otevřela a - opravdu, samé zlato a stříbro sa v ní blyščalo. Ani na oči nemohli hledět.

Macocha, viďa to, záviděla Aničce a ptala sa jí, gde to bohatství nabrala. Dyž jí to Anička vyložila, pravila: „Tož včiléj pujdeš ty, Kačenko, na službu“.

Kačenka sa nastrójila, jak dyby šla na zdávání, vzala si kubečko hedbávu a šla.

(Tato druhá část se vypravuje podobně jak první s tím rozdílem, že Kačenka řekla studánce: „Já sem ťa nezakalila, nemosím ťa cúdit“).

Jabloni: „Já sem na tebe húsenky neposlala, nemosím ťa obírat“.

Peci: „Já sem ťa neodrala, tož co bych ťa mazala“.)

V chaloupce kočičku a psíčka zhodila s truhly a odkopla. Sama sa naobědvala.

Večér gdosi zaťukál na okno. Kačenka sa bála a ptala sa kočičky a psíčka: „Kočičko, psíčku, raď!“ Ale ti jí řekli: „Sama’s jedla, sama’s pila, sama sobě raď!“

Dyž ani na třetí zaklepání neotevřela, učula velikú ranu, dveřa sa rozletěly, přišla kobylí hlava. „Kačenko, učeš ňa“, povídá. Kačenka neráda vzala hřebeň, kobylí hlavu dřela a kvákala (tahala za vlasy) a enom tak halabala ju učesala.

(Podobně dále po celý rok).

(Po roce si vymínila nejpěknější truhlu plnou šatů. Cestou pec plná vdolků a vdolečků se před ní zavřela, jabloň panohy zdvihla, ve studénce se voda ztratila, když se chtěla napít.)

Od hladu a žízně slabá, že ledvá nohama plantala, dojela dom. Jéjich pes ju poznál a ščekál: „Havu, havu, havulenka, jede naša Katulenka, samé ščúry, hady veze!“

Macocha, učuja to, vyletěla na dvůr a kam psa bije, tam ho bije.

Kačenka zložila truhlu, donésla ju do izby, otevřela a div lekem ai z macochů nezamdlely. Opravdu byla plná hadů a ščůrů. A dvá hadé z téj truhly vylézli a zlú macochu a pyšnú Kačenku zadusili.

A hodná Anička sa potom měla dobře ai ze svým tatíčkem. Nigdo jich už netrápil, peněz měli dost a lesti neumřeli, tož žijú podnes.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček