Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | Rudolf Opletal (1881—1962)

Další písně

Oženilo sa nám trdlo

/: Oženilo se nám trdlo :/
/: a vzalo si motovidlo. :/

/: Všecky ptáky povolalo :/
/: enom sovu zanechalo. :/

/: Sova, jak sa zdověděla, :/
/: hned na svaďbu přiletěla. :/

/: Usedla si na kraj pécky, :/
/: dala si hrát po německy. :/

/: První tanec začál vrabec, :/
/: stúpíl jí na pravý palec. :/

/: Dyby tu nebylo hostí, :/
/: polámala bych ti kosti. :/

/: Ale že sú tady hosti, :/
/: nechcu dělat mrzutosti. :/

Ach, Bože, to je láska zlá!

Ach, Bože, to je láska zlá, dyž jedna milovala dva.
Kamaráde starší, to je ešče horší,
dyž jedna milovala třech

Ten jeden stójí u dveří, a druhý volá: „Otevři!“
Třetí ve setnici povídá děvčici:
„Staň, milá, a vyprovoď ňa!“

Já bych ťa vyprovázala, dyby ně máti kázala,
a mně naší lajú, tebe chtět nedajú,
že su já pro ťa chudobná.

Pravíjá naší obá dvá, že kerá aspoň neco má,
kerá má ščepnice, rolí, kopanice,
tá bude galánečka má.

Nač vy ně statku hledáte, dyž vy ho sami nemáte?
Máte starú krávu, kabát bez rukávú
a štyré ho oblékáte.

Nebo jiné zakončení:

Máte starú krávu, kúsek vinohradu
a štyré na to čekáte.

U bánovskéj Boží muky

/: U bánovskéj Boží muky, :/
plače Anička, zlóžá ruky.

/: Plače, plače a naříká, :/
že jí šohajek nic neříká.

/: Nedaj, Bože, žádnú milosť, :/
on ňa ošidíl o poctivosť.

/: Má poctivosť v plenkách léhá, :/
tobě, šohajku, muzika hrá.

/: Má poctivosť po všem světě, :/
tobě, šohajku, růža kvete.

Ráda přadu

Ráda přadu, ráda len,
kerý teče z bečky ven,
a to pěkně teňučko,
až je v bece malučko (v bece tj. v bečce)

Ráda piju, ráda ím (jím),
ráda si pěkně chodím,
ráda pěkné krávy mám,
neráda ím (jim) trávy dám.

Naša slépka jařabatá

Naša slépka jařabatá drobného péří,
a tá moja najmilejší nic ně nevěří.
Dyž nevěří, nech nechá,
a já pujdu do světa,
tam si budu namlúvati švarné děvčata.

Na těch nivnických lúkách

Na těch nivnických lúkách
ztratíl šohajek dukát,
poď ně ho, milá, hledat,
pojedem vyjednat.

Na tom trenčanském mostku
hrajú děvčata v kostku,
ej, hrajú, hrajú, hrajú,
mamičky ím lajú.

Nelaj, mamičko, nelaj,
pojede tady šohaj
na pěkném vraném koni,
šablenka mu zvóní.

Zarostá chodníček

Zarostá chodníček ořeším,
já si ťa, má milá, vyprosím.
Ořeší vysekám,
a já ťa, má milá, nenechám.
Ořeší vykosím,
já si ťa, má milá, vyprosím.

U Nivnice

U Nivnice je Korytná,
nedaleko ní je Strání,
potom je Brezová, Lubina
a hned je Očková dolina.

A potom sú Orešany,
nedaleko Kostolany,
potom sú za Váhom Čachtice
a hned Nové Město Mešice.

A potom je Galantová,
nedaleko Pastuchová,
potom sú za Váhom Továrně
a hned sú Polanky obě dvě.

Na téj lúce

Na téj lúce zelenéj, pasú sa tam jeleňé,
jeleň s liškú tanec drží srna na gajdy hraje.

A hajný to počúvá, co je to za muzika?
Poskakuje, vyskakuje, pes sa naňho dívá.

Křeček z liškú do díry, pes myslivcův za nimi,
křeček sa naň oboříl, sochorem ho uróníl.

Pes myslivcův nazpátek, hajný proti němu.
Už já, pane, nepujdu na tú lúku zelenú.

Sú tam dvá jonáci, sedijá ve světnici,
chtěli ně tam nohy ztřískat, že já chodím k myslivci.

Vandrovali hudci

/: Vandrovali hudci, :/
/: ej, dvá krásní mládenci. :/

/: Vandrovali polem, :/
/: dvá bratrové spolem. :/

/: Praví jeden druhém, :/
/: bratr bratrovi svém. :/

/: Vím já dřevo krásné, :/
/: na husličky jasné. :/

/: Poďme, ho rúbajme, :/
ej, huslí nadělajme,
ej, draho poprodáme.

/: Ponajprv zaťali, :/
/: kúra odskočila. :/

/: Podruhéj zaťali, :/
/: krév sa ukázala. :/

/: Po třetí zaťali, :/
/: dřevo promlúvilo: :/

/: „Nerúbaj, nesekaj, :/
/: s kořeněm vykopaj! :/

/: S kořeněm kopajte :/
/: a dom ňa dodajte! :/

/: Otcovi na starosť, :/
/: mateři na žalosť. :/

/: Tá ňa proklnúla, :/
/: dyž sem vodu brala.“ :/

/: „Stoj tam, céro, stoj tam, :/
ej, bodaj dycky stávaj,
ej, javorem ostávaj!

/: Javorem vysokým, :/
/: s lístečkem širokým.“ :/

Nad vodú pták

Nad vodú pták, na břehu rak,
ve vodě rybička, na břehu děvečka,
tú bych já rád.

Počkaj ty ňa, moja milá,
počkaj ňa do jara, až bude fiala,
pěkná modrá.

Čekala sem, nespala sem,
čekala do jara, až byla fiala,
on nepřišél.

Přišél on k nám, já ho neznám,
on ňa chtěl šiditi, huběnku špiniti,
já si nedám.

V Novém Městě

V Novém Městě na rynečku
sekajú sa o děvečku
o děvečku, o kerú?
Kerá měla šňúrovačku červenú.

Tak sa oni posekali,
na sobě nic nenechali,
ach, pro Boha živého!
teče, teče potok krvi od něho.

Gdo nevěří, nech tam běží,
šak tam ešče šabla leží,
ej, šablenka krvavá,
umývá ju jeho milá slzama.

Aničko má

Aničko má, néni možná,
dočkaj ty do jara, až bude fiala
pěkná modrá.

Čekala sem, nespala sem,
s téj strany Dunaja švarného šohaja,
dočkala sem.

Přišél ón k nám, já ho neznám,
ón ňa chtěl šiditi, huběnku špiniti,
já si nedám.

Přídi, přídi třikrát v týdni,
já ti dám pérečko, sivá holubičko,
enom přídi.

Šly děvčátka

Šly děvčátka na jahody
kolo hájíčka okolo vody
na jahody.

A jahody sa neurodily,
co sa děvčátka nachodily,
nablúdily.

Ten Prešpurský Víta

Ten Prešpurský Víta přepěknú céru má,
Bože, milý Bože, pro koho ju chová?

Jezdijá k ní páni, páni všelijací
uherščí, tureččí, ai páni brněnščí.

Ona sa dobře má, v okénečku sedá,
zlatem stříbrem šije a pěkně si zpívá.

Ten její pěkný hlas po Dunajku běží,
po Dunajku běží pašovi do dveří.

Ten turecký paša dycky sa doptává,
či to zvony zvoňá, lebo muzika hrá.

To zvony nezvoňá, to muzika nehrá,
prešpurského krála céra pěkně zpívá.

A ón psání napsál, Vítovi ho poslál,
aby mu céru dál, lebo Prešpurk prohrál.

A ón mu odepsál takové zkázání,
že mu céru nedá, že sa ón poradí.

A ón mu nazpátky druhé psání poslál,
že v jednu hodinu, že sa dostaví sám.

A ón psání říkál, smutně si naříkál:
„Ach, Bože, rozbože, šak sem zle udělál.“

Céra sa ho ptala: „Co je vám, tatíčku?
Či vás hlava bolí, lebo zima drobí?“

„Mňa hlava nebolí, zima ňa nedrobí,
ale sem ťa oddál Turku pohanovi.“

„Ach, tatíčku milý, toho nedělajte,
truhlu dělat dajte, pochovat ňa dajte!“

„Podívaj sa, céro, tým okénkem čistým,
či to prachy metú, lebo Turci jedú?“

„To prachy nemetú, než to Turci jedú,
než to Turci jedú, co ňa sebú veznú.“

Dyž k bráně přijeli, třikrát vystřelili,
„Stroj sa, mladá pani, ty pojedeš s nami.“

„Poshovte, pánové, enom pú hodiny,
mosím sa odprosit otcovi, mateři.

Mamičko, tatíčku, pěkně vám děkuju
za dobré chování, za zlé vydávání.“

K Dunaju přijeli, vody od ních ptala,
oni jí naléli vína do pohára.

„Nejsu naučená vínečka z poháru,
než su já učená přiléhat k Dunaju.“

K Dunaju přilehla, do něho skočila,
až sa tá voděnka kolem roztočila.

„Rači ňa tu jezte, dunajščí rakové,
než by ňa měli mět Turci pohanové.

Rači ňa tu jezte dunajské rybičky,
než by ňa měly mět Turkovy ručičky.“