Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Společenské rozdíly

Základem společenského zřízení našich předků byl rod. Dorostlí synové se nerozešli, nýbrž i se svými rodinami bydleli v sídle původní rodiny, čímž ze samot vznikaly dědiny. Ty měly jméno po praotci. Když otec zemřel, volili synové ze sebe vladyku a toho poslouchali. Když se rod rozmnožil, povstal v krajině svaz rodů příbuzných, který se jmenoval kmen.

Kmenu vládl kněz č. kníže, zvaný též vojvoda, jenž sídlel v dřevěném hradě, sroubeném buď na návrší nebo mezi vodami. Veškeré domácí obyvatelstvo bylo svobodné. Nepřátelé v bojích zajatí stávali se však otroky.

Zřízení rodové časem zaniklo (kol r. 1000 po Kr.), lid počal žíti v rodinách, jak nyní žijeme. Z knížecích úředníků a bohatších rodů vznikla šlechta, která se ve 12. stol. rozdělila na vyšší - pány a nižší - zemany. Lid ponenáhlu se dostával v poddanství vrchností, musel vrchnosti robotovat a odvádět poplatky. Šlechta a kláštery zakládaly nové vesnice, v nichž byla půda rozdělena na lány. Vesnice ty jmenovaly se často Lhoty (Lehoty), protože jejich obyvatelé byli na lhůtu 12 let osvobozeni od daní a robot.

Obce byly rozděleny šlechtě, klášterům a městům, která pro svoji důležitost obchodní nebo vojenskou byla králem obdařena. Na př. městu Uh. Brodu patřily obce Korytná, Březová a Volenov. Z těchto obcí vybíralo město poplatky a robotníky na městské práce.

První zmínka o Nivnici v úředních listinách je z r. 1261, kdy byla Nivnice darována klášteru ve Vizovicích tehdejším jejím majitelem Smilem.

Vystřídalo se mnoho majitelů obce Nivnice, kteří buď koupí nebo darem od svých předchůdců Nivnici získávali.

R. 1620 majitel Nivnice Jan Bernard z Kunovic zúčastnil se odporu proti Ferdinandu II. Za trest byl zbaven svého panství Uh. Ostrohu a Kunovic a královská komora prodala obojí panství r. 1625 knížeti Gundarkrovi z Liechtensteinů i s panstvím Krumlovským za 600.000 rýnských.

Majetkem tohoto rodu zůstala Nivnice - později pouze velkostatek v Nivnici - do r. 1924., kdy byl vyvlastněn, rozparcelován a za mírnou cenu rozprodán drobným zemědělcům. Zbytek tohoto velkostatku, t. j. budovy Nivnického dvora a 750 měřic (asi 150 ha) polí koupila obec Nivnice v r. 1925. za 980.000 Kč.

Pozemku v obci Nivnici, jenž dosud má popisné č. 101., ačkoli na něm stavení není, říká se „zemanská zahrada“. Téměř do polovice 19. stol. stávala na přední (východní) části tohoto pozemku obytná budova, uprostřed stodola a při potoku sušírna ovoce.

Majitelem byl zemanský rod Lehotských de Lehota, jenž kromě toho vlastnil na nivnickém území tři čtvrlány a četné „svobody“ - svobodný dvůr. (Dosud se udržel pro některé pozemky název „zemanské“).

Rod Lehotských de Lehota byl původu slovenského a potomci jeho žijí možná dosud na Slovensku. Znak tohoto rodu: na modrém štítě červený rak, na raku pták stojící na jedné noze, v druhé drží kouli.

Není určitých zpráv, kdy tento rod na Moravu, popř. do Nivnice přišel. První zmínka o rodině Lehotských je ve farní matrice, kde roku 1718. je zaznamenáno narození Františka Lehotského de Lehota. Poslední majitel nivnického zemanství (svobodného dvora) byl asi Jan Lehotský de Lehota, narozený r. 1756. Na tohoto jsou ještě u starých občanů vzpomínky, které tito slyšeli od svých otců a dědů.

Vedle osvobození od robot požíval Lehotský též jiných jen jemu vlastních výhod, na př. v knížecích (Liechtensteinských) lesích dostával zdarma ročně 24 fůry proutí na opravu plotů a dřevo palivové i stavební dle svého výběru v množství, jaké potřeboval.

Když chytali na vojnu, tu prý potřeboval mladík, jejž honili, jen se chytit kolku v zemanském plotě a byl od vojny osvobozen. Tím lépe, dostal-li se na zemanskou půdu. Za to však prý musel zemanovi po jistou dobu bezplatně pracovat (dle ústn. podání).

O hospodářství se Lehotský příliš nestaral. Téměř všechny pozemky měl „na úlehli“. Podle toho byl ovšem také výtěžek. V jeho domácnosti mleli prý sušené brambory a z té mouky celoročně připravovali pokrmy.

Tento nedostatek chtěl asi Lehotský nahradit přísnými pokutami, které vymáhal na sedlácích, když jejich dobytek nebo husy zabloudily na zemanskou úlehli.

O slavnostních příležitostech nosil husarský stejnokroj. Bezpochyby se odstěhoval do Uher a svobodný dvůr koupil od jeho vnuků tehdejší majitel nivnického velkostatku kníže Liechtenstein.

Ostatní občané se dělili dle majetku na sedláky, podsedníky, chalupníky a hofery.

Sedláci byli držitelé, později majetníci alespoň 1 gruntu, t. j. rolnické usedlosti asi o 40 měř. (přibližně 8 ha) pozemků. Tyto pozemky musely zůstat jednomu majiteli. Měl-li hospodář více dětí, dal grunt jednomu (obyčejně nejstaršímu) synovi, který ostatním sourozencům platil odškodnění. Ta splátka se ovšem nerovnala podílu, který by z majetku naň připadl. Tak byli ostatní sourozenci proti prvnímu velmi zkráceni. Nedělitelnost gruntů přestala r. 1868. Pole jsou rozdělována dětem a tak povstávají usedlosti menší a menší a kusy polí užší.

Kdo měl 4 grunty, nazýval se láník, majitel 2 gruntů pololáník, majitel 1 gruntu čtvrtláník nebo též čtvrtník, majitel 3 gruntů ¾ láník.

Podsedníci byli majitelé chalupy se zahradou č. humnem a dle majetnosti vlastnili „svobodná“ pole, t. j. pozemky, které nepatřily ke gruntům a mohly být libovolně věnovány nebo prodány. Takové „slobody“ měli také sedláci, kteří si je ke gruntu přikoupili. Podsedek nazýval se též „hošták“ a v některých obcích se tento název udržel podnes. Jižní cíp Nivnice jmenuje se Hoštáky, což znamená část obce obývanou podsedníky.

Chalupníci obývali chalupy bez zahrad, hofeři neměli svých chalup a bydleli v nájmu. Dle majetku byly rozděleny také povinnosti vůči obci, vrchnosti a státu. Sedláci konali robotu panskou i obecní s potahy, podsedníci pouze pěší robotu. Chalupníci měli povinnost bezplatně pořezat a poštípat dříví pro školu, které sedláci bezplatně „z obecní pořádky“ z lesa přivezli.

Sedláci obdělávali „z obecní roboty“ asi 10 měř. obecních pozemků, na nichž byl zaset oves (nebo střídavě jiné obilí) pro obecní býky. Úrodu svezli na obecní mlat. (Na obecním mlatě mlátili také svoji úrodu občané, kteří vlastních mlatů neměli. Poplatků za propůjčení mlatu nebylo.) Vůbec všechny obecní práce byly vykonávány zdarma „po pořádku“, aby se všichni občané vystřídali v této povinnosti.

Za větší povinnosti byli sedláci odměňováni různými výhodami. Majitelé gruntů byli sproštěni vojenské povinnosti. Chtěl-li otec uchránit syna vojny, postoupil mu grunt, třeba syn byl osmnáctiletý, syn se musel oženit a byl uznán hospodářem. Sedláci směli pást jednotlivě, a to čtvrtláník (čtvrtník) 1 pár tažného dobytka bezplatně, za další páry platili po 12 zl do obezní pokladny. Půlláník měl právo na bezplatné pasení 2 párů tažných, ¾ láník na 3 páry, láník na 4 páry. Kromě toho pásli 2 krávy, 2 jalovice, 2 volky nebo hříbata baz polatku do obce. Pásli na tučnějších pastvinách a to na Pohůrčí, v Topolově a na Zádluhošiní.

Pasáci spávali kolem kostela, aby je ponocný obudil o 2. hod. ráno, nebo se scházeli ke společnému odpočinku na podvratích (průjezdech), aby nezaspali. Od 2. do 5. hod. musel být dobytek před započetím polních prací napasen, neboť se nekrmil doma jako nyní. Po ukončení práce na poli pásli od 6. do 9. hod. večer.

Třída, již v zimě navštěvovalo 100 i více žáků, vyprázdnila se 1. května (obyčejně první den pasení) až na 5 - 10 žáků. Místo školy pásli.

Sedláci měli též právo z obecních luk pod Královy skliditi zdarma každý dva řádky (pokosy) sena (asi fůra). Proto těm lukám říkali řádky. Řádků bylo 48, takže sedlák přišel na řadu asi za tři leta. Otava se na řádkách nesklízela, nýbrž se vypásala. (Toto právo bylo zrušeno po r. 1918). Koně pásli i v noci. Nejednoho bázlivého pasáka polekala tam „světélka“ (bahenní plyny), zvláště pásl-li sám. Tu rychle rozputnal koně (rozvázal pouta na předních nohách), sedl na ně a ujížděl domů. Vlasy se mu zježily strachem, aby ho světélka nedohnala a neroztrhala.

Hubenější pastviny na Čupech, Jamách a v Hloží určeny pro dobytek podsedníků a domkářů, který pásli pastýři. (U pastýřů pásli také sedláci, kteří neměli svých pasáků). Pastýřů bylo 5, a to: husař, kozák (pásl kozy, ovce a vepře), kraviák (krávy), telecník (telata a krávy, kterých v poledne nedojili), malý telecník (telata do jednoho roku), volař (voly a koně). Za pasení dobytka platili majitelé do obecní pokladny za první kus 60 kr, za druhý 2 zl. Pastýři při prvním vyhnání na pastvu byli odměněni chlebem (výhonek). Kromě toho koledovali na Štědrý den, na Štěpána nosili „březovce“ (březové pruty na vyhánění dobytka). Dostávali za ně mouku a nebo v penězích „šestku“ (10 kr.).

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček