Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Jak se kdysi u nás právalo

„Ánčo“, praví matka dceři, „zitra budem prat. Di kúpit mydla, sódy, modré (mořidlo na prádlo). A vem tam ai zrovna škrob!“ a dává dceři pětikorunu na nákup.

Babička sedí u kamen a pokyvuje hlavou. „Ja, ja, je to včiléj parády, je to útraty. To za mých mladých časů nebývalo“.

„A jak to bývalo, babičko?“ ptají se vnuci a mladí besedníci.

„No istě ináč než dnes“, začíná babička své vypravování. „Dyž já sem byla dívka (svobodná), nebylo toléj peněz jak včiléj. Neurodilo sa toléj obilá, co včiléj, sedlák nemohl moc prodat. Moseli sme s múkú moc opatrno dělat, ai erteple sme do chleba strúhali a ešče kolkrát (někdy) „před novým“ (přede žněmi) jídali sme místo chleba hrušky a jabka. Tož nemohly sme sa tak parádit, jak vy dnes. Chodily sme pěkně v konopných rukávcoch ai rubáčoch (ženská košile). A to sa právalo ináč, bez sódy ai bez mydla.“

 
pajchovňa [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

pajchovňa

 
prádlo s pístem [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

prádlo s pístem

„Jak je to možné?“ diví se vnučka. „No jak, v pajchovni“, odvětí babička. „V pajchovni?“ ozve se sborem světnicí a na tvářích malých posluchačů objevily se veliké otazníky. „Co je to pajchovňa?“ ptá se sousedův Franta.

„Bože, děcka, šak už nic nevíte, jak to indá (jindy, kdysi) bývalo, „diví se babička. „Tož počujte!“

„Pajchovňa býl škopek ale (asi) po pás vysoký, hore užší než dolu. Polovička téj výšky byly tři nohy. Ve dně toho škopka byla ďúra a tá sa ucpávala dřevěným štuplem. A v téj pajchovni sa zvářaly šaty (prádlo).

Dyž sme pékly chléb, tož sme ai zvářaly. Naskládala sem do pajchovně černé konopné šaty (špinavé prádlo). Ďúru ve dně sem odecpala a postavila sem pod ňu škopek se studenú vodú. Navrch pajchovně sem uvázala plachtu trávnicu a na ňu sem dala osívaného pópela (dřevěný). Zatým, co sa pec vytopovala (vytápěla) na pečení chleba, dala sem do ní rozpálit nekolik věčích kameňú. Jak byly rozpálené, dala sem jeden lebo dva do škopka pod pajchovňú. Voda sa ovlažila a tú sem léla hore na popel. Luh s trávnice stékl přes šaty v pajchovni a ďúru ve dně zpátky do škopka.

Potom sem chladné kameně ze škopka dala do peci a místo ních nové rozpálené do škopka. A zas sem vodu prolévala přes (skrz) popel, až byla horká. Potom sem ďúru v pajchovni zacpala štuplem, na popel sem dala nové rozpálené kameně a luh ze škopka sem na ně vylévala, až v pajchovni vřél. Tak sa to nechalo ale (asi) 2 hodiny.

Potom sem luh vypustila, šaty vytáhala do prázdného škopka a hybaj s tým na říku. Tam sem jich v říčnéj vodě vymáchala a pístem na prádle (šikmé prkno na dvou nohách) vybúchala a vykrúcala (vyždímala).

Ale tak sa mohly zvářat enom konopné šaty. Ty vaše paučinky by to neznésly ani jednúc.

A při tom zvářaňú bývalo - kór (zvláště) v zímě - toléj pary, že ňa ani vidět nebylo.

Dyž sa Lopeník před déščem pařívál, říkávali sme: „Bude pršat, Bara (Barbora) zvářá!“

„A jak ste ty šaty potom žehlily?“ ptá se patnáctiletá Mařenka.

„Och, děvčico, to my sme neznaly, co je to piglovat. Suché šaty sa namotaly po kúsku na válek a valací deskú sa na žigli (úzká, dlouhá truhla) stlačily. A aby sa blyščaly, tož sme jich hladily skleněnú gulú (koulí) ale (asi) jak pěsť velikú.

Co je piglovat, to sme neznaly. Ale sme sa ai nasmíli, jak ty tihličky nastaly. Napřed jich měli enom ti najbohačí.

Měla sem kamarádku, co (která) si neráda háby (starší šaty) spravovala. A tož jí kdysi kerási povídala: „Počuj, Francko, to ti máš dobré ty šaty piglovat. Nemosíš ani fěrtúška zašívat, všecky ďúry sa tihličkú zapiglujú.“

Francka neřekla nic, enom honem letí vypoščat si tihličku, aby to oprubovala na svém fěrtúšku. Ale jak špicú tihličky zavadila o ďúru, škrrrrk! celý fěrtúšek si rozvalila (velmi roztrhla). A ešče sa s tým pochválila. To bylo smíchu!“

„A jaké šaty sa nosívaly prvéj (dříve, kdysi)“, ptala se Anička. A babička vypravuje: „Tak ale asi před sto rokama, tak sem to čula vykládat, byly nivnické šaty podobné slovenským. Chlapi nosili lajble bez obojků, podobné, jak povčil nosijá na Březovéj, košule konopné ze širokýma rukávama, u krku zvázané šňúrkama. Vdané roby nosily obálenice s čepcem na zadku vyšívaným. Přes vrch hlavy měly širokú pentlu z bílého (lněného) plátna v tyle zvázanú, na koncoch vyšívanú. Tá sa nosila enom do velikéj parády a bez šatky. Říkali jí „dlúhá šatka“. Boty nosily vysoké, na nártoch propletané řeménkama všelijakéj barvy. V zímě, v létě nosily roby konopný rubáč, konopné rukávce, žádné gatě ani vlňáky ani svetry, jak vy včiléj. Na rukávce oblékaly kordulu, dyž bylo chladněj, bílý flanérový lajbl, v zímě ešče kožuch. Dyž pršalo, přikrývaly sa konopnú plachtú. Fěrtúšky nebyly tak parádné, jak dnes. Byly z potiščeného plátna, fěrtochy konopné. Dyž pršalo, šly do kostela bosky, boty pod pažú, aby si jich nezamazaly. Obuly sa do nich až v kostele pod chorú. Staré babičky nosily šatky bílé s kvítkama, uvázané „na ocas“ (způsob vázání šátku).

Chlapi mívali nohavice světlé, modravé do zelenkava (slabý nádech modré a zelené). Nosili klobúky a nebo vydrovice. V zímě kožúšky (krátký kožich) a haleny s hazuchú. To sa ví, lajble modré bez rukávú a bílé flanérové z rukávama také měli. V dělní deň chodili všeci enom v konopných šatoch a věčinu roku bosky.

A vyšívání jak na lajbloch a kordulách, tak na košulách a rukávcich bylo enom (jen) takové sprosté (jednoduché), stří ludé enom bílýma niťama. Neměli toho toléj nachlópaného jak vy včiléj.

A abych nezapomněla: chlapi nosili kožené široké opasky a v ních měli kapse. Ty opasky nosili furt a říkali, že dyž ho má, unese věčí těrchu.“

„To bylo jakési divné“, diví se posluchači. „Ba bylo to inačí, než včiléj“, přisvědčuje babička. Neproparádili toléj peněz, jak vy. Včiléj nekerá roba od huby si utrhne, aby měla na parádu. A bývali ludé otvrdlí (otužilí) a zdraví.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček