Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé (hřbet)

předchozí kapitola | další kapitola

Svatba

Blíží se masopust. Zvědavost bab je napiata. Jaké ale (asi) budú svaďby?“ Již půl roku hádaly, kerý si kerú vezne. Určovaly, kteří by se k sobě hodili ne ani tak zevnějškem jako spíše majetkem. Svatby byly vděčným předmětem dlouhých hovorů při předení, draní peří, při besedách, ba i na potkání.

„V masopusty“ bude nejvíce svateb, neboť rodiče chtějí, aby do domácnosti přibyla nová pracovní síla. Kteří nestihli se sebrat v masopustě, berou se po Veliké noci. Nejméně svateb bylo „v nové vína“ (t. j. na podzim). Když u nás zanikly vinohrady, říkali, „že sa vdala v řepy“ (t. j. když se dobývala řepa).

„Čuli ste, kmotřenko, že si bude Francek Pluskotův brat Marušu Dolínovu“? „Čula, čula, šak sa kolo ních roby dost navykládaly celú zimu. No nebylo to akorát isté. Staří s obojí strany to chtěli skrz majetek. Maruša sa dost nanadbíhala Franckovi, ale ten sa jaksi neměl k námluvám. Snád že pohlédál za Anešú Kučerovú.

„Ale co by vám pohlédál. Ón nemyslél na žádnú děvčicu. Ale dyž staří furt do něho duli, tož sa aspoň odtahovál, že až po Velikéj noci alebo v „nové vína“.

„No to by býl rozum ženit sa na zimu. Včiléj aspoň budú mět Pluskotových o jednu věc (více) do práce.“

„A tož sa toho chytila stará volařka. Jak (když) sem ju viděla utěkat tu od Pluskotú s uzlíkem, tu zas od Dolínú, hned sem si pravila: „Já, Francku, už ti nic nepomože, už si v lači. A tak to tá volařka umlúvila, že bude svaďba už v masopusty. Šak si za to odvlékla uzlíků múky, hrachu, fazole, látek (hrnec na mléko) mléka, masného a kdo ví čeho ešče.“

Kmotřenky měly pravdu. Francek Pluskotův byl ve fáře s Marušú Dolínovú. V nedělu „na hrubéj“ bude první ohláška.

Ženich s nevěstou jeli ten den do Brodu, kde jí ženich koupil šatku a na fěrtúšek, ona mu za to dala vonicu. Ta se skládala ze šesti rozmarýnů připevněných na špilky a ozdobených růžicemi z červených a bílých stužek a skleněnými ozdobami. Byla vysoká až čtyřicet centimetrů a široká asi pětadvacet centimetrů. Tuto vonicu nosil ženich v neděle ohláškové jakož i v den svatby. Aby rozmarýny za tři týdny nezvadly, nevěsta po neděli vonicu rozdělala, rozmarýny dala do vody, k neděli ji zase složila.

Příští neděli byla druhá ohláška. Odpoledne šel Francek s Marušú zvat družby a družice. Starší družba jako pořadatel svatby je obyčejně kmotr ženichův nebo někdo z bližší přízně, ženatý. Ale býval to také úplně cizí člověk, byl-li výřečný a špásovitý. Tesaž Kopřiva byl prý zván velmi často.

Mladší družba je svobodný. Úkolem jeho je posluha při svatební hostině. Ostatní družbové jsou ženichovi kamarádi.

Starší družica je svobodná z přízně nevěstiny a nebo veliká její kamarádka. Tato s ostatními družicemi, jichž bývá dvacet až třicet, je jakási „čestná stráž nevěstina“.

Po druhé neděli zvali pak ženich s nevěstou ostatní hosty.

Když mladí „spadli potřetí z kazatelnice“, byly domácnosti Pluskotových i Dolínkových „hore nohama“. Pozvaní nosili na svatbu drůbež, mléko, máslo, vejce, tvaroh a „široké“ (hlavní kuchařky) řídily svoje pomocné síly v kuchyni při zpracování těchto dobrot. K tomu ještě obojí zabili po prasátku. Bude to „výchyrná“ (okázalá) svatba.


Den svatby

Starší družba byl již časně ráno v domě ženichově. Zdá se, že je poněkud rozčilen. Vždyť ho dnes čeká velký úkol - pořádání svatby, a těch řečí a proslovů! Muzika už je tu. Ještě rychle upravil svůj zevnějšek, popotáhl lajbl a předstoupil s ženichem před jeho rodiče:

„Strýčku a tetičko, dovolte ně slovo, keré chcu místo vašého syna promlúvit a vás o neco poprosit. Je to poklad nad vše statky - požehnání otce, matky. Děkuje vám za vašu lásku, kerú ste mu věnovali a zároveň vás prosí, abyste mu odpustili, čím sa proviníl alebo vás zarmútíl. Za všecko vám díky vzdává a pro Boha vás žádá, abyste mu pro ten jeho stav nový otcovské a mateřské požehnání dali. Požehnajte mu na cestu k stánku Božím, aby kráčel dycky enom cestú k dobrém.“

Rodiče pohnutím slzí a třesoucíma se rukama žehnají syna

„Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého - Amen.“

„No a včíl už v díku mnohém, poďme všeci s Pánem Bohem“!

Zatím muzikanti, občerstvivše se zákuskem a douškem, připravili si instrumenty a již jdou svatebčané pochodem k nevěstě.

Zde má družba týž proslov k rodičům jako u ženicha, jenže místo za syna prosí za dceru, načež rodiče oběma požehnají a celý svatební průvod jde do kostela.

Při sezdávání stojí mladší družba a starší družica za ženichem a nevěstou a dají jim v náležitou dobu na hlavu a pak sdělají malé zelené věnečky. Starší družba stojí stranou jako svědek.

Po oddavkách rozejdou se všichni do svých domů. Ženicha s nevěstou čeká velká práce. Snídaně bude u ženicha po 10. hod., oběd o 1. hod a na tuto hostinu musí ženich s nevěstou všechny pozvané již hosty ponejvíce se strany ženichovy ještě jednou zvát. Proto pospíchal ženich k nevěstě a přišed do domu, oslovil její rodiče: „Tatíčku, mamičko, děkuju vám za vašu céru, kerú ste vychovali a mně darovali“.

Nato jdou k ženichovým rodičům, kde prosloví nevěsta totéž s náležitou obměnou. „A už idú „zváďat“ (zvát, po př. přivést)“. Mladí svatebníci zatím se již baví v hospodě při muzice.

K snídani se podávala káva a pečivo, potom „slza nejakého truňku“, dříve kořalka, nyní pivo, víno, sodovka.

K obědu byla hovězí polévka s lokšama (nudle), masová omáčka kyselá s kousky jater s chlebem a pečivo. Při obědě byla část obřadů jako při večeři vyjma čepení nevěsty.

Hlavní hostina byla večeře v domě nevěstině asi o 5. hod. Všechny pozvané hosty museli zase ženich s nevěstou „zváďat“.

Hosté jsou již shromážděni. Družice obsadily stůl v koutě u okna. Ale co to? Nevěsta tu ještě není. Hned si jí zavolají:

 
Za stoly sedáme [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Za stoly sedáme, nevěsty nemáme,
/: starší družbo běž nám pro ni, :/
nech jí zazpíváme.


Družba již vede nevěstu. Družice ji obklopily a zpívají.

Ale už dost! Starší družba se hlásí o slovo.

Milí hosti, vzácní páni,
vy ste všeci v lásce zvaní,
jak to svědčí jasné tváře
váženého hospodáře.
Dříve pokorně a krotce
nebeského prosme Otce,
ať nám darů svojich světí,
neb jsme jeho vděčné děti.
Tak i Kristus Vykupitel,
mocný chleba rozmnožitel
na příklad jest činil nám.
Chceme, aby Ježíš sám
spolu hostem dnes byl naším.
Kterak možem skutkem krasším
za hosta ho tady mít,
nežli když ho budem ctít
zbožnou, vroucí modlitbou,
mějme čistou mysl svou.

Otče náš a t. d.

Nato přinesl mísu a na ní koláč, který se spíše podobal pecnu chleba. Byl bohatě ozdobený ozdobami z těsta a stužkami. Nahoře uprostřed byl velký otvor. Drže koláč v obou rukou, mluví nad ním:

Velectění páni hosti,
já vás vítám s uctivostí,
velmi ste ňa potěšili,
že ste sa tak hojně dostavili.
Prosím o malé pomlčení,
mám tady neco k přednesení.
Co sa stalo, néni dávno,
povím vám to velmi snadno.
Přišél ke mně náš pan ženich mladý
jak ve svátek nastrójený.
Jářku, kmotře, co tu hóníš?
U strely, snád sa neženíš?
Povídá, že sa chce ženit.
No ja, ženit, ženit,
dyž na dobrú a bohatú
nevěstu těžko trefit.
On mně na to,
že si našél děvča řádné,
ale prachy nemá žádné.
A dyž je to takové,
di a vystroj chýrnú svaďbu,
šak já na ňu neco najdu.
A tak sme sa dostali
k tom dnešnímu veselí.
Naši novomanželé,
osoby nezkušené,
než sa k téj svaďbě dostali,
dluhů sobě nadělali,
nevíjá, jak by jich zaplatili.
Zač sú dlužni, nebudu povídat,
mosél bych tu dlúho stát.
Abysme jim z téj bídy pomohli,
upékly naše kuchařky koláč velký
s ďúrú hodně velikú,
nadělaly naň pentlí,
misu daly hlubokú.
Na a já podle starých zvyků,
co na srdci, to na jazyku.
Vím, že bez peněz ste sem nešli
a nebylo by pěkné,
dybyste jich zas dom nésli,
každý z vás može byt rád,
dyž jich tam može nastrkat.
Proto sa neoščádajte,
do koláča všecky dajte,
šak oni vám to oplatí,
až budú hodně bohatí.

Potom postaví koláč na stůl, u něhož sedí družice. Tyto volají dárce:

 
Hrajte jí, hudci, hrajte jí [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

/: Hrajte jí, hudci, hrajte jí, :/
/: a ty, ženichu, pones jí. :/


Jestli nepřichází, volají dále:

 
Na tebe, ženichu, na tebe čekáme [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Na tebe, ženichu, na tebe čekáme,
na pěkný fěrtúšek od tebe žádáme.


Ženich přišel a hodil do otvoru koláče peníze, které spadly do podstavené mísy. Svůj dar provázel nějakou průpovědí, např.: „Toto ti dávám pro lásku a věrnosť, aby nám trvala na věčnosť.“

Družice děkovaly:


/: Hrajte jí, hudci, hrajte dál, :/
/: Pámbu ti zaplať za ten dar. :/ (nápěv první).


Potom volaly tímtéž způsobem tatíčka, mamičku, bratříčka, sestřičku, strýčky (všechny přítomné muže), tetičky (všechny přítomné ženy), kmocháčky, kmotřenky, družby a kuchařky. Družice dávaly poslední bez vyzývání. Volaní přicházeli, dávali do koláča na jednou nebo na dvakrát i na třikrát a pronášeli průpovědi - starší vážné, mladší žertovné:

Toto ti dávám na Boží požehnání a toto ti dávám, abyste sa dobře pořádali.

Toto ti dávám, abyste přišli (na besedu k rodičům) dycky spolu, abyste nechodili jeden hore a druhý dolu.

Toto ti dávám, abys ně podala aspoň kúsek chleba, až k tobě příjdu.

Toto ti dávám, abyste věrně splnili, co ste si před oltářem slúbili.

Nemá-li nevěsta některého z rodičů:

Toto ti dávám za tatíčka (mamičku) a toto za sebe pro Boží požehnání.

Svobodný bratr nebo sestra:

Toto ti dávám a toto ti poščávám (oplatí při jeho - její - svatbě).

Ženatý bratr nebo sestra:

Toto ti dávám a toto ti oplácám.

Toto ti dávám do koláča, abys měla do roka kudrnáča.

Toto ti dávám z pravéj ruky, abys měla do roka dva kluky.

A podobně dále.

Když všichni hosté odevzdali své dary, vzal starší družba koláč, postavil jej před nevěstu a říkal:

Co sem zkusíl na cestě,
než sem s koláčem došél k nevěstě.
Proto, nevěstinko milá,
holubičko ušlechtilá,
nemožu ti dar ten dat,
leda enom za dukát.

Po té se ujala slova starší družica:

Vzácní hosté roztomilí,
utište se malou chvíli,
chcu vám předvést krátké řeči
k této dnešní slavnosti,
pro nevěstu k radosti,
pánům hostům k pobavení,
ženichovi k poučení.
Poslechněte tedy všichni:
Každý z vást to dobře ví,
že svadební veselí
původ svůj hned v ráji vzalo,
když se slovo Páně stalo
při člověka stvoření.
Když byl Pán Bůh stvořil zemi
s nesčetnými tvory všemi,
jeho láska odvěká
stvořila i člověka.
Adam však se málo bavil,
proto Pán Bůh takto pravil:
Není dobře tvoru mému,
člověkovi samotnému
ani v tomto ráji býti,
aby mohl šťastně žíti.
Učiňme mu pomocnici,
věrnou jeho společnici.
Potom ihned na úlevu
dostal Adam ženu Evu.
Této rajské události
ženich sobě všímal dosti,
chtěl vstoupit v stav manželský
jak velí řád křesťanský.
Proto v širém kraji hledal,
bedlivě své zraky zvedal,
přes vysoké hory chodil,
studenou se vodou brodil,
ba v tom trapném srdce hoři
šel až bezednému moři.
Všude uzamčené měli,
jen tady mu otevřeli,
a zde našel to, co chtěl,
vždyť klenotům rozuměl.
I ona ho přivítala,
přátelsky ho objímala,
lásku svou mu slibovala.
A tak jsme se dostali
ku dnešnímu veselí.
Družkám však není do smíchu,
milý pane ženichu,
vždyť nám bereš družku
z našeho panenského krúžku.
Tuto pannu bohabojnou,
ve všech krásných ctnostech hojnou,
vychovanou v mnohé muce
v tvoje dáváme ji ruce.
Já teď místo pánů hostí
přeju novomanželům s upřímností,
aby stav manželský,
jejž na sebe vzali,
v lásce a svornosti zachovali.
A ty, nevěsto milá,
hodina se přiblížila,
kdy máš věnec složiti
z rozmarýnu a kvítí,
rodiče své opustiti,
k ženichovi přistoupiti.
Já a tito hosté ctění
máme z toho potěšení,
že vám můžem štěstí přáti,
které vám rač Pán Bůh dáti.
Za tyto dárky,
které darovali páni hosti,
děkuju všem s upřímností.
A včíl nevěsto prostři šáteček,
nech ti vysypu od tvých přátel dáreček,
který tobě z lásky dali,
všecko dobré tobě přáli.

(Vysypala peníze z mísy).

A ty, nevěsto,
toto sypu v klín tobě,
abys ráda dávala chudobě.
Budeš-li ráda dávati,
Pán Bůh bude ti žehnati.

Místo dukátu nechala v míse asi pětikorunu. Umínila si staršího družbu poškádlit. Podala mu mísu s penězi se slovy:

Pane družbo milý,
máte kabát shnilý,
odevzdávám vám groš bílý,
abyste si kúpil jiný.
Bude-li věc (více),
dajte nevěstě na čepec.
Stejně z vás nebude mládenec,
leda starý šedivý vdovec.

Družba oplácí:

Šak ty nejsi pěknější,
mohla bys byt skromnější.
Možná místo mládenca
ráda vezneš si vdovca.

Družica:

Nech su škaredá jak chcu, ale starého, šedivého vdovca přeca nechcu.

Družba:

Dneskaj si vykládaly staré babky,
že naší starší družici spadly gaťky.

Družica:

A já sem zas čtla v novinách,
že našemu staršímu družbovi
zmrzla žena v peřinách.
Ona mu nezmrzla, on ju upékl,
ale mu to neříkajte,
on by nám utékl.

Starší družici při té dlouhé řeči jistě vyschlo v krku. Bylo by třeba, aby se ovlažila. Na to pamatoval mladší družba. Přinesl dvě sklenice piva.

Poslúchal sem našu starší družičku,
tak to měla zložené, jak nejakú pěsničku.
A já bych ju poslúchal neustále,
ale naše tetky na mňa volajú stále,
že už jím polévka chládne.
Ale já na ty staré tetky moc nedám
a mezi družičky rád sedám.
Ale abych naší starší družičce radosť nepokazíl,
malé občerstvení sem jí připravíl.
Za ten pěkný proslov, kerý k nám včíl měla,
donésl sem jí žbánek piva, aby sa občerstvila.
Napij sa, družičko, pivečka od mládenečka,
ty z jednoho, já z druhého, pivečka červeného.

Přijala sklenici a na tu zdvořilou a milou řeč odpověděla:

Vystup na kopeček
si-li mládeneček.
Budeš-li bílý,
budeš můj milý,
budeš-li červený,
budeš nečí jiný.
Štyry očka, dvě srdečka,
daj nám Pámbu zdraví!

Ostýchala-li se družica veřejně tak jasně se vyslovit, volila tento přípitek:

Já bych sa pivečka napila,
dyby tady tvoja galánečka nebyla.
Ale tvoja galánečka tady sedí
a na mňa škaredě hledí.
Ale nech si hledí jak chce,
já sa napiju přece.
Štyry očka, dvě srdečka,
daj nám Pámbu zdraví!

Mladší družba odešel do kuchyně. Družice zatím zpívaly, aby se hosté nenudili.

Ticho, už ide!

Mladší družba nese mísu polévky - dobrá, slépčí s lokšama. A masná je jak olej! Však ji také mladší družba chválí:

Vážení a milí hosti,
já vás vítám s uctivostí.
Je-li komu čeho třeba,
třebas vody lebo chleba,
nech si na mňa zavolá
a já su hned u stola.
Včiléj vám zkazujú
kuchařky, kmotřenky a tetičky,
že vašu chuť znajú
a podléj toho polévečku posílajú.
Polévka je samé oči,
jedna lokša sa v ní točí.
Je-li polévečka masná,
bývá mladá pára (pár) ščasná.
Je-li okatá,
bývá mladá pára bohatá.
Polévečko, přestaň pálit,
nech ju možú hosté chválit.
Dobrá je, žádná jí hana,
škoda, že jí néni vana.
Proto sa už nebojte
a hodně si nalejte,
dobře sobě pochutnajte
a o nic sa nestarajte!

Postavil mísu na stůl. Kdysi jedlo víc hostí z jedné mísy. Dnes ovšem má každý svůj talíř.

Sotva klepla poslední lžíce o stůl, už zas tu byl ochotný sluha - mladší družba. Nesl na míse vařenou slepici:

Kokodák!
Dívajte sa na zobák!
Nebožátko slepička,
ešče včéra nésla vajíčka,
no a včiléj už ju nesu
sem ke svadebnímu plesu.
Ty, družičko, vem slepičku
a daj hostom po kúščíčku.
Nevěstě daj hřebeňa,
aby byla hodná žena.
Slépek máme zásobu,
ešče plnú komoru.

Starší družica přijala slepici a podělila jí ostatní družice. Zatím už přišel zas mladší družba a přinesl mléčnou křenovou omáčku.

Ke slépce vám nesu křen,
pro radosť vám všem.
Šišky, jak vidím už máte,
tož si na něm pochutnajte!

Pozn. Šiška ke křenu je prázdná buchta z houskového těsta.

Při dalším chodu řeční:

Rozestup sa, mladá chaso,
nesu vám pečené maso,
k tomu velkú misu zelí,
abyste sa dobře měli.
Kdo nechce može si vzít trnky (sušené, vařené)
máme jich tamn štyry hrnky.
Šak víte jak to bývá,
vepřová ze zelím -
po téj sa popíjá a vesele zpívá.

Mladší družba měl tolik práce s obsluhováním hostí, že ani neměl kdy se najíst. Nápadnou starost oň projevila starší družica:

Poď, mládenečku, mezi nás,
néni ti smutno po nás?
Všeci jíjá, všeci pijú,
enom tobě nedávajú.
A já tobě přeca dám,
protože ťa ráda mám.

Naložila mu na talíř masa a podala mu jej.

Potěšený družba děkoval:

Družičko milá,
žes na mňa zpomněla,
su velice rád.
Šak ti ti oplatím,
až budú večér hrát.

Když hosté pojedli, přinesl mladší družba na talíři vodu „na umytí rukou“, přes ruku má přehozený bílý šátek. Účel svojí návštěvy vysvětluje:

Vážení a milí hosti,
milovníci čistoty,
šak už víte, jak to bývá,
nezaváďám novoty.
Při jídle se každý
zamastí, zamáčí, zapotí
a každý má své přání,
aby byl hned čistý.
A nežli si ruky umyjete,
tož ně aspoň pět korun dejte.
Od Nového Města
teče voda čistá,
kdo sa v ní umyje,
do smrti živ bude.

Hosté házejí na talíř zpropitné mladšímu družbovi za jeho ochotné služby, rozumí se, že ne zrovna po pětikoruně.

Tesař se utne, řezník se uřeže, švadlena se píchne a kuchařka se spálí. Ani naše svatba neminula se bez tohoto neštěstí. Hle, jedna z nich přichází. Na levé ruce má obvaz z šátku a drží v ní prázdný žufánek. Pravou ruku má volnou, aby mohla včas zachránit příspěvky před mladším družbou, který se jich hledí zmocnit. Uvádí se takto:

Vážení a milí hosti,
počujte, jaké neščestí!
Než sme všecko uvařily,
celé sme sa popálily.
Mosíme ít k dochtorovi,
no, to víte co nám poví.
Mastě, flastry, apatéku
a kdo ví jakého léku
mosíme si nakúpit,
nemáme čím zaplatit.
Prosíme vás milí hosti,
darujte nám na bolesti
rýnský, šestku lebo dvě,
nech polevíme sobě.

Vybírá do žufánka. Za vybrané peníze koupí si lék na „vnitřní užívání“ - nějakou sladkou kořaličku.

A co starší družba? Ten nezasluhuje odměnu? No pravda že ano. Ale jak na to? Hosté jsou již tím vybíráním „unaveni“. Už to má!

Družice, družice,
„chytí jich za srdce“

a to by v tom býl čert, aby aspoň nekerá sa nenechala vidět. Bude chodit „s výslužkou“.

Ukrojil velký skrojek chleba. Doprostřed zapíchl ženichovu vonicu a do střídy skrojku zastrkal pět rýnščáků (zlatníků) - „štyry kola, páté oje“.

Zamířil nejprve k starší družici:

Heš, heš, havránku,
chlapci na stránku,
nech já možu bližéj
k téj panence miléj.
Panenko milá
červeno bílá,
poctivosť sa děje,
že ti ten Jožka Holečkův zkazuje,
že ťa věrně miluje.
Dyby ťa nemilovál,
ani by ti nezkazovál.

Byl-li oslovené vzkaz milý, „tuplovala“ rýnščáky ve skrojku zapíchnuté, t. j. vedle každého zapíchla jiný, celkem pět. Častěji však tuplovaly jenom čtvrtzlatníky (25 kr), neboť „pětka“ by značný obnos. Na vzkaz odpověděla nějakou příznivou odpovědí, na př.

Zkazuju mu přes zelené hlúbí (hlouby),
že sa ně ten šohajíček lúbí.

Nebyla-li oslovená se vzkazem spokojena (starší družbové rádi děvčata škádlili), rýnščáky netuplovala nebo jen malými mincemi a nebo je dokonce ze skrojku vytáhla. Až sa chvílu píkali (hádali se), vrátila mu je a odpověděla na vzkaz odmítavě, na př.:

Zkazuju mu přes černobýl,
že u nás ešče ani nebýl
a aby ani nechodíl.

Potom se obrací družba postupně k ostatním družicím a pokaždé začína vzkaz jako u první. Družice zapichují odměnu za vzkaz do skrojku, kterouž družba hned schovává, a odpovídají na vzkaz na př.:

Zkazuju mu přes chodníček.
že je švarný šohajíček.
Zkazuju mu přes cestu
že už má svoju nevěstu.
Zkazuju mu přes branku,
že už má svoju galánku.
Zkazuju mu přes rybníček,
v kerém je moc malých rybiček.
Až ty rybičky dorostú,
teprú já budu jeho nevěstú.
Zkazuju mu přes uličku,
aby si přišél pro voničku,
aby po tmě nechodíl,
aby si ju nezlomíl,
aby přišél při měsíčku,
že mu dám voničku ai hubičku.
Zkazuju mu přes háj,
že ho ani neznám.
Zkazuju mu přes drobnú jatelinku,
že vyrústl v samém rozmarýnku.
Zkazuju mu přes tři růže,
že to býti nemůže,
že sme veliká rodina (blízká přízeň),
nedovolí to ani koncistoria.

A pod.

Pak je volná zábava, při níž družice zpívají a jiní hosté se dle libosti připojí.

 
Kázala ně máti [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Kázala ně máti
za masára jíti,
to, mamičko, nepujdu.

Masár maso váží,
s robama sa dráží (dráždí, laškuje),
to, mamičko, nepujdu.

Kázala ně máti
za minářa jíti,
to, mamičko, nepujdu.

Minář mírky bere,
na roby sa směje,
to, mamičku, nepujdu.

Kázala ně máti
i za kata jíti,
to, mamičko, to pujdu.

Kat hlavěnku zetne,
sto tolarů vezne,
to, mamičku, to pujdu.

 
Pod hájíčkem pod zeleným [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

/: Pod hájíčkem pod zeleným, :/
oře děvča volkem jedným.

/: Jak sa na kraj doorala, :/
máti na ňu zavolala.

/: Pojeď, céro, pojeď domu, :/
dala sem ťa, nevím komu.

/: Dala sem ťa za Janíčka, :/
za nejstaršího zbojníčka.

/: Janíček je čirý zbojník, :/
ví přes hory každý chodník.

/: Každý chodník, každú cestu, :/
kerá ke kerému městu.

/: Ráno vyšél, v noci přišél, :/
nikdá ně nic nedonésl.

/: Donésl ně šátek bílý, :/
šátek bílý, zkrvavený.

/: Kázal ně ho z mydla práti, :/
nedál ně ho rozvíňati.

/: Já sem ho ráz rozvinúla, :/
až sem hořce zaplakala.

/: Našla sem tam rukavičku, :/
v rukavičce bílú ručku.

/: Na téj ruce prsteň zlatý, :/
ten koštovál tři dukáty.

/: Počkaj, mužu, já ťa zradím, :/
tys ně mého bratra zabíl.

/: Větr fučál, nepočúl sem, :/
a tma bylo neviděl sem.

/: Co bys ty za žena byla, :/
dybys muža prozradila.

/: Co bych já za sestra byla, :/
dybych bratra zahubila.

 
Rodičové mojí, dovolte ně ženit [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Rodičové mojí, dovolte ně ženit,
co sem si zalúbíl, dovolte si ně vzít.

Nedovolíme ti, ona je chudobná,
kde bys s ňú, synku, šél, dyž chalupy nemá.

Vezni si bohatú, kerá má peníze,
netřeba ti trpět všelijakéj núze.

Dočkajte, rodiče, udělám vám k vúli,
až příjdu z kostela, hlava vás zabolí.

Aj, Bože, rozbože, šak sem zle udělál,
dyž sem si to nevzál, co sem zamilovál.

Muzikanté hrajú, hosté sa scházajú,
nejstarší družbové mladých ukládajú.

Dyž bylo pú noci, jedna hodinečka:
„Obracaj sa ke mně, už si má ženička.“

„Já sa neobrátím, bolí mňa hlavička“.
Pichl jí šablenku zrovna do srdečka.

Ten najstarší družba do komory vkročíl,
do komory vkročíl, čižmy v krvi zmočíl.

Přestaňte, hudcové, přestaňte pěkně hrát,
budem mladú ženu do šatú oblékat.

„Širokéj“ sa ptali, co dajú do jamy,
čepec vyšívaný či vínek zelený?

Ženich jím povídál: „Netřeba čepečka,
netřeba čepečka, ešče je děvečka.“


Ale už bude potřeba vykonat hlavní obřad - čepení nevěsty. Obálenica je odznak vdaných žen (také svobodných matek). Je to dřevěný oblouček v podobě malého chomoutu. Ten se vsadí do plátěného čepce a dlouhými tkanicemi, kol nichž se ovinou dva prameny vlasů, přiváže se pevně na hlavu tak, aby hrot obálenice směřoval nad týlem hlavy nahoru. Přes čepec se uvazuje šatka.

Čepení nevěsty, t. j. přivazování obálenice místo panenského věnce ohlašují družice případnými písněmi. Zpívají všechny písně v jedné tónině.

 
Ej, nade mlýnem, pode mlýnem [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Ej, nade mlýnem,
/: pode mlýnem, :/
/: umývala sa rozmarýnem. :/

Ej, aby byla
/: pěkná bílá, :/
/: aby sa chlapcom zalúbila :/.

 
Neboj sa, Maruško [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Neboj sa, Maruško, nebudu ťa bíjat,
kúpím ti kočárek, budu ťa vozívat.

Kúpím ti kočárek pěkný, malovaný,
budu ťa vozívat z izby do komory.

Neboj sa, Maruško, u Pluskotů hladu,
majú tam zahradu a v ní kozí bradu.

Neboj sa, Maruško, u Pluskotů psoty,
vyhrňa rukávy, hajda do roboty.


Tuto píseň zpívají také na jiný nápěv:

 
Neboj sa, Maruško (varianta) [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Neboj sa, Maruško, nebudu ťa bíjat,
kúpím ti kočárek, budu ťa vozívat. Atd.

 
Měla sis, Maruško, měla sis voliti [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Měla sis, Maruško, měla sis voliti,
červené, zelené pentličky nositi.

Šak sem si, Františku, šak sem si volila,
červené, zelené pentličky nosila.

 
Mosíš, Maruško, zapomínat [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Mosíš, Maruško, /: zapomínat, :/
/: kde hrajú, gajdujú, nechodívat. :/

Šak já, Františku, /: zapomenu, :/
/: kde hrajú, gajdujú, nepohlédnu. :/

 
Pones, Františku [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Pones, Františku, obálenku,
začepíme ti tvú Mařenku.


Ženich přinese obálenicu zamotanou v šátku a podá ji ženě, která bude nevěstu čepit. Družice stoupnou na stůl a lavky, aby hosté čepení neviděli, a zpívají.

 
Co ty ženy na mně majú [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Co ty ženy na mně majú,
že ony na mňa pohlédajú?

Ony by ňa připravily
o můj věneček polajkový.

O můj věneček polajkový,
uvila sem ho šohajkovi.

Uvila sem ho seďa v chládku,
včíl ti ho kladu na pohrádku.

Uvila sem ho helekaja
a včíl ho kladu naříkaja.

 
Nefrkoc, Maruško, nefrkoc [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Nefrkoc, Maruško, nefrkoc,
lepší obálenka než vrkoč.

Lepší obálenka ze slámy,
nežli ten vrkúček hedvábný.

 
Letěla bílá hus [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Letěla bílá hus, letěla do Rakús
a z Rakús do Němec Marušce pro čepec.

Zpívaj si kohútku, zpívaj si vesele,
nevěsta je smutná, nech sa nám zasměje.

Jak sa mám zasmíti, dýž su upečený,
mám byt na panenském stole rozkrájaný.

 
Na Podlúčú kopa sena [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Na Podlúčú kopa sena,
včíl bylo děvča, už je žena.
Na Podohraďú ešče věčí,
šak ti to, Maruško, pěkně svěčí.


Není-li čepení hotovo, opakují zpívané již písně „jak jim napadnú“, tedy bez určitého pořádku. K vůli zpestření programu bývalo také „kupování nevěsty“. Družice vybízely kupce:

 
Pojeď, kupečku, pojeď [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Pojeď, kupečku, pojeď, holečku,
prodáme my ti pěknú děvečku.

 
My máme děvčátko pěkňučké [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

My máme děvčátko pěkňučké,
my chceme peníze bilučké.

 
My chceme kupečka [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

My chceme kupečka v bíléj čepici,
co by sa hodíl k naší děvčici.


Již přicházejí „kupci“, t. j. jeden nebo dva ze starších svatebčanů, někdy kvůi větší zábavě přestrojení za Židy nebo „jarmačníky“. Jakmile je spatří družice, odmítají je písní:

 
Ty si kupec [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Ty si kupec, ty mosíš utéct,
ty vodíš koze do Suchéj Loze.


Kupci smlouvají cenu za nevěstu, potřásají měchy naplněnými „dukáty“ a doprovázejí slova komickými posuňky a šprýmy. Družice odmítají dále:

 
Vary, vary starý chlape [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Vary, vary starý chlape do kúta,
všeci ludé povídajú, že si nechuta.


Po dalším dohadování družice konečně nevěstu „prodají“, za všecky „peníze“, co mají a vydají jim „nejakú babskú maškaru“. Pravá nevěsta zatím vyskočila oknem do náruče ženichovi, který pod oknem na ni čekal. Potom přijdou mladí manželé ukázat se hostům, aby viděli, „jak to mladéj ženě svěčí“.

Není-li možno umístit nevěstu u okna, utvoří zúčastnění hustý špalír, kterým nevěsta se ženichem nepozorovaně vyjdou.

Jindy družice nevěstu „neprodají“ a tu kupci hledí zmocnit se jí násilím. Rozumí se, že se jim to nepodaří. Kdyby snad ano, pak by ji musel ženich vyplatit. A to by byla hanba.

Jindy zase využije ženich tahanice s kupci a nevěstu násilím odvede. Jemu ovšem kladou družice odpor „enom pro méno.“

Po čepení jde nevěsta „s koláčem“. Přivdala se na chalupu (bude bydlet v domě ženichově). Seřadil se průvod. Napřed muzikanti, potom družice a družbové a bližší příbuzní. Mladší družba vzal opentlený koláč na hlavu a nastává loučení nevěsty s rodiči. Účastníci průvodu zpívají:

 
Lúčení, lúčení [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Lúčení, lúčení, jak je to věc těžká,
dyž sa mosí rozlúčiti, dyž sa mosí
rozlúčiti s mamičkú cérečka.


Nyní tutéž melodii hrají hudebníci. Tak se střídá hudba se zpěvem i při ostatních písních.


Dyž sme sa lúčily,
obě sme plakaly,
obě sme si do jednoho
do šátečka do bílého
oči utíraly.


A teď nějaký pochod „do kroku“. Po něm jiná píseň.

 
Ide Janko hore dolinečkú [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

/: Ide Janko hore dolinečkú, :/
trhá si on zelinu.

/: Na co je ti, Janko, tá zelina :/
vdává sa ti tvá milá.

/: Nech sa vdává, já za inú pujdu :/
bez frajérky nebudu.

 
Nasela mamička [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Nasela mamička pro cérečku kvítí,
dyž ho měla trhat, mosela preč jíti.

Nasejte, mamičko, nasejte tulipán,
až ně tam bude zl, mamičku, přídu k vám.

Mamičku, mamičku, nasejte leluju,
až ně tam bude zle, věru tam nebudu.


Na týž nápěv:


Ideme, ideme, chodníčka nevíme,
dobří ludé vijá, oni nám povijá.

Povězte nám, ludé, kady je tá cesta,
jedeme, jedeme od Nového Města.

 
Před Pluskotova dva duby [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Před Pluskotova dva duby, dva duby,
blyskajú sa tam holubi, holubi,
blyskajú sa tam holubi.

Ten jeden praví: „Te, te, te - te, te, te,
kam tú Mařenku vedete, vedete,
kam tú Mařenku vedete?“

Vedeme my ju přes cestu, přes cestu
to k Pluskotovým nevěstu, nevěstu,
to k Pluskotovým nevěstu.


Již jsou u domu.

 
Panímámo zlatá [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Panímámo zlatá, otvírajte vráta,
vedem vám nevěstu ze samého zlata.


Ženich s nevěstou vstoupí do domu a nevěsta osloví ženichovy rodiče: „Tatíčku, mamičko, nesu vám koláč a trochu vína (dříve říkavaly“ „a kúsek syra, t. j. tvarohu), abyste ňa měli rádi, jak vašého syna.

Tím vlastně je svatba skončena a nastává taneční zábava. I starší hosté se vypraví k muzice mezí tú „chamraď“ (mládež, aby ukázali, že také ještě něco dovedou. Clapi výskajú jak pacholci (mladíci), roby si dúpnú jak dívky. Éj chu chú! A včíl sedlckú! Tanečníci stoupnou před muzikanty, tanečnice vedle nich a spustí:

 
Vyletěla holubička [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Vyletěla holubička, hoj taj da,
vyletěla holubička, palagryja palagra,
z Nivnického kostelíčka, hoj taj da.

A vletěla do maštale, hoj taj da,
a vletěla do maštale, palagryja palagra,
mezi štyry koně vrané, hoj taj da.

Koně sa jí polekaly, hoj taj da,
koně sa jí polekaly, palagryja palagra,
švarné dívča pošlapaly, hoj taj da.

Pošlapaly hrubě na znak, hoj taj da,
pošlapaly hrubě na znak, palagryja palagra,
až jí bylo podkovy znat, hoj taj da.

Pošlete jí pro dochtory, hoj taj da,
pošlete jí pro dochtory, palagryja palagra,
nech ju do večera zhójí, hoj taj da.

Dochtor praví, že nemože, hoj taj da,
dochtor praví, že nemože, palagryja palagra,
že je polámaná tuze, hoj taj da.

Pošlete jí pro tú babu, hoj taj da,
pošlete jí pro tú babu, palagryja palagra,
ona poví samú pravdu, hoj taj da.

Baba začne povídati, hoj taj da,
baba začne povídati, palagryja palagra,
že sa to chce kolíbati, hoj taj da.

Sekaj, Janku, sekaj lipku, hoj taj da,
sekaj, Janku, sekaj lipku, Palagryja palagra,
svéj Aničce na kolíbku! Hoj taj da,

Sekaj, Janku, sekaj buček, hoj taj da,
sekaj, Janku, sekaj buček, palagryja palagra,
svéj Aničce na oblúček (obálenicu), hoj taj da.


Také při tanci střídá se zpěv s hudbou. Po každé přezpívané sloce hrají hudebníci tutéž melodii, tanečníci tančí. Při tanci nezpívají. Podobné je to i při jiných tancích.

Zase tančí mladí. Ale po chvíli to do starých znovu vjede: „A včíl zbojnickú!“

 
Zbojníci, zlodějé [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Zbojníci, zlodějé,
kdo že nás oděje?
Císař má dukáty,
kúpí nám kabáty.

Rúbal sem letinu
kozlencom na zimu,
rúbál sem celý deň
kozlencom na týdeň.

Rúbál sem letinu
kozlencom na zimu,
rúbál sem ešče víc
kozlencom na měsíc.


Pozn. Letina - tenčí větve i s listím - píce pro kozy. Na zimu se suší.

V tanečních přestávkách stoupli si „pacholci“ (mládenci) do prostřed hospody a držíce se kolem krku, zpívali a výskali. Dívky stály u stěn a přihlížely nebo také přizvukovaly:

 
Má milá byla bys [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Má milá byla bys červená jako rys,
dyby za tebú nechodíl minářský tovaryš.

Minářský tovaryš, na zdury ně robíš,
ty máš svoju galánečku, za mojú nechodiž!

Minářský tovaryš, na zdury ně nerob,
ty máš svoju galánečku, za mojú ně nechoď!

Tam dole, na dole, v téj panskéj zahradě,
ščepuje tam zahradníček míšaňské jabloně.

Ščepuje, ščepuje ze dřeva do dřeva,
švarné děvča mu povidá, že mu to netřeba.

 
Šest dní do týdňa [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Šest dní do týdňa, sedmá neděla,
/: s kýms to, má milá, s kýms to seděla? :/

Já sem seděla, s kým sem věděla,
/: co je ťa po tom, byla neděla. :/

Čí to děvčina, jako malina,
/: já si ju veznu až v „nové vína“. :/


Tato píseň se zpívala také na jiný nápěv:

 
Šest dní do týdňa (varianta) [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Šest dní do týdňa, sedmá neděla,
/: s kýms to, má milá, s kýms to, má
milá, s kýms to seděla? :/

Atd.


Později přišly ještě na program: žabská, kde některé figury tance konány v dřepu, kovářská, kde při jistých částech melodie napodobovali tanečníci kováře, t. j.: klečíce na pravém koleně tloukli pravou pěstí na levou pěsta, opřenou o levé koleno. Tanečnice při tom „dýmaly“ fěrtúškem naznačujíce tak kovářský měch. Při stolářskéj a ševcovskéj napodobovali zase tyto řemeslníky, při křižáku, který tančily pouze 4 páry, vyměňovali napřed tanečnice, potom tanečníky.

Mladší tančili více mazurku, šotyšku, polku, zahradniclú a také valčík, starší však si více libovali v tancích, které každý nedovedl. A kdo se cítil ještě při sile, zatančil si ještě „hovado“. Byl to tanec velmi namáhavý a odtud asi též jeho název.

Ale „všecko trvá - až sa strhá“ a „všecko pomine - ai to maso v komíně“ a tož ai tá muzika.


Převážaní šatů

Bohatá svatba trvala dva dny, chudobnější jenom den. Druhý den se sešla bližší přízeň ještě na „popravky“, t. j. dojídali zbytky z prvního dne. Odpoledne pak převáželi peřiny a šaty - nevěstinu výbavu.

Na opantleném voze s opentlenými koňmi byla složena truhla s šatstvem a prádlem, na truhle uzel peřin. Někdy také kvůli pestrosti uvázali za vůz silnou hůl, která se jedním koncem táhla po zemi. Do hole zavrtali kolek, na který nasadili jako na osu vozové kolo, na jehož loukotích byly připevněny dvě loutky - chlapec a děvčica. Při jízdě se kolo otáčelo a figury se točily, jako by tančily.

Na vůz nasedali ženich s nevěstou a svatebčané - ponejvíce ženy - a za zpěvu a výskání jeli k ženichovi.

 
Na ničem sa neošidíš [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Na ničem sa neošidíš jako na ženě,
volky može prodat, koně zahandlovat,
ženy nemože.

A já sem sa též oženíl a já ženu mám,
ale sa já starám, kamarádi mojí,
jak ju vychovám.

 
Takého sem muža měla [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Takého sem muža měla, co sa ježa bál,
od neděle do neděle na peci ležál.
Lež, mužíčku, lež, a já budu též,
panimáma bude ráda a pantáta též.

 
Starala sa moja máť [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Starala sa moja máť,
ej, starala sa moja máť,
ej, kde já budu nocovat.

Nestaraj sa, matičko,
ej, nestaraj sa, matičko,
ej, dá ně Pámbu místečko.

Na nivnickém kerchově,
ej, na nivnickém kerchově,
ej, tam je místo hotové.

Na nivnickéj zvonici,
ej, na nivnickéj zvonici,
tam budú moji muzici.

Dyby hráli sto hodin,
ej, dyby hráli sto hodin,
ej, už sa já neobudím.

Dyby hráli tři sta let,
ej, dyby hráli tři sta let,
ej, šak já už nestanu věc.

Nivniččí hrobařové,
ej, nivničtí hrobařové,
ej, budú moji družbové.

 
Šibaj, šibaj, pošibávaj [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Šibaj, šibaj, pošibávaj,
na koníčky povolávaj.

Šibaj, šibaj všecky štyry,
nech sa koňom cesta šíří.

Kerý forman dobře vozí,
netřeba mu kolomazi.

Kolomazi ani biča,
jen dobrého pohaňača.


Na některém užším místě, obyčejně na mostě „zatrhli“, t. j. zatáhli cestu řetězem. Vozka se snažil nějak objet. Nebylo-li možno, musel ženich zaplatit „mýto“ zatrhovačom. Jeden z nich měl chlebovou lopatu a na ní napsané křídou, „koliks a platí mýta“.

Jestliže povoz zatrhovačom unikl a nebo dával-li ženich málo, zazpívali mu:

 
Jakých tvojích pět patáků [Rudolf Opletal: Nivnice a její obyvatelé]

Jakých tvojích pět patáků,
skovaj si jich na gořalku.

Jaké tvoje bankocele (bankocetle),
skovaj si jich do kabele.


Jeli dále zpívajíce. Již se blíží k Pluskotovu domu. Zpívají již dříve uvedenou píseň „Jedem, jedeme, chodníčka nevíme…“

U Pluskotů zamkli, aby se museli svatebčané „dobývat“. Zde zpívali nám již známou píseň „Panimámo zlatá, otvírajte vráta…“

Baby ještě „prodaly“ ženichovi peřiny. Poslední zpropitné - a výbava nastěhována do nové domácnosti.

 

předchozí kapitola | další kapitola


Lipina: zpěvníky
Lipina: společný seznam písniček