Zpět na: Nivnice
Dál na: Josef Bartek

Tomáš Jiří Trtek (1850-1909)

Tomáš Jiří Trtek (1850-1909)

"Větve naší rodiny zahrnují dobu skoro dvou století, devatenáctého a dvacátého, pokud jsem ji zachytil. Za tu dobu se mnoho změnilo a nynější doba je opravdu zcela jiná než byla ta, kde jsou začátky naší rodiny. Zažil jsem je i všechny proměny až po dnešní dobu. Byla to doba - bez poetizování - opravdu jiná: poklidná, přátelská, více rodinná. Byla zdravá přírodou i mravy, doba, kdy člověk byl pánem času a ne otrokem hodinek. Pracovalo se když bylo třeba a jak kdo uznal za vhodné, v době špičkové bez omezení časového, v době poklidu zase byly dny volné a odpočinkové, kdy se sice nezahálelo, ale pracovalo klidně v domácnosti (dralo peří, vyšívalo, besedovalo), ve stodole (povřísla, mlácení cepy), v lese i na dvoře (štípalo se dříví a tvořily "okléšky", otepy dříví). V létě se na poli rozléhal zpěv skřivánků a křepelek, z brázdy každou chvíli vyběhl zajíc, sady byly plné ptáků a plné zpěvu, na lukách vůně sena, tichá práce bez strojů, žádný hluk, žádné výfuky a chemikálie neotravovaly vzduch a nešpinily potoky a neničily zvěř. Čisté studánky dávaly dobrou vodu, příroda zdravé plody.

Také nábožensky byl svět zcela jiný. Sjednocen o nedělích v kostele zpíval Boží lid chvály Bohu. Pouti, hody a trhy byly osvěžením a zpestřením všedního života. I doma se zpívalo po večerech, na poli při práci i na návsi, kde za večerů mládenci prozpěvovali své milostné a vojenské i jiné písně, až se to nocí rozléhalo.

I pohled na vesnici se změnil. Dříve byla krytá většinou břidlicí (šifrem) a působila trochu pochmurně. Nyní se skví červené břidlicové a eternitové krytiny. Ba celá vesnice už je k nepoznání. Dříve přízemní domky vápnem bíleny s modrou podezdívkou a malými okny, zato širokými vraty, jsou vystřídány moderními stavbami, často poschoďovými, s velikými okny, vjezdem pro auta a zahrádkami před domem.

Netvrdím, že vše bylo ideální, byla i kazy sociální, rodinné i náboženské, ale ty daleko zmizely za tím vším, co bylo kladné.

Tak jsem znal osobně dobu, než jsem se octl ve víru událostí světa, jež následovaly.

Otec Tomáš Jiří Trtek měl slabší srdce a na těžkou fyzickou práci nestačil. K hospodářské práci se málo hodil, a proto toužil po duchovním povolání, chtěl být knězem. Měl dobré nadání, výborný hudební sluch a miloval duchovní život. Sám nejstarší syn Jan se o něm vyjádřil, že to byl světec. Učil se na faře latině a opisoval matriky. Byl výtečným písařem, psal latinkou i kurentem, přímo kaligraficky, nádherně. Učil se také hrát na varhany a na housle. Přihlásil se tedy do nižšího semináře v Kroměříži a ředitel ho přijal. Ale když se tak stalo, zaplakal prý jeho otec Jiří: "Co si teď počnu, komu předám hospodářství?". Poněvadž jeho dcera zemřela, Tomáš byl sám. Představený uznal za dobré, aby se tedy vrátil s otcem domů a zůstal na hospodářství. Celý život však si naříkal: "Já jsem se minul povoláním. Měl jsem být knězem!" Manželka, moje matka ho utěšovala: "Nenaříkej! Tak bys byl sám, a nyní jich můžeš mít, kolik chceš." A stalo se! Z osmi děti si čtyři zvolily duchovní stav: dva kněží a dvě řeholnice.

Jako hudebník vynikal ve hře na housle tak, že se stal primášem první nivnické houslové a gajdošské kapely (nivnická hudecká muzika, jež byla označována také jako "štrajch"). Cvičil je sice bývalý vojenský kapelník Josef Polášek z Dolního Němčí, ale na vystoupeních vedl kapelu otec. Uměl také rozepisovat noty a už tenkrát písně upravoval - podle dnešní terminologie "aranžoval".

Když si však později na ruční řezačce slámy uřízl nešťastně kousek malíčku na levé ruce, zanaříkal: "Už je po hraní!" Až se zřídila v Nivnici kapela dechová, přidal se ale opět k ní jako basista (viz foto "Stará kapela z r. 1893", hrál na kaiserbass", což znamenalo hlavní bas). U nás (č.p. 14, rodičům byl dům prodán r. 1881) se cvičívali hudebníci, otec jim psával noty, a hudba se rozléhala naším domem. Přitom byl velmi ukázněný. Když vyhrávali v hostincích při svatbách a plesích, koupil si prý jen jedno pivo "na slinu" a dost. Doma jen o svátcích a nedělích si zapálil doutník.

V práci byl velmi pořádný a v životě skromný a šetrný. Když viděl na dvoře stéblo slámy, hned je zvedl a hodil na smetiště, hroudu na úvrati vzal a hodil na pole. Když vázal snopy, musela být hlava rovná jako useknuta a povřísla utahoval tak, že jsme ani ruku při snášení nemohli podstrčit. Práci začínal vždycky křížem a ve Jménu Božím. Také před odjezdem požehnal vůz bičem před "ojem".

Zemřel nenadále ve věku 59 let. V zimě jel "do hor" na dříví na voze taženém volky. Byla tvrdá zima, byl málo oblečený, přechladil se a dostal zápal plic. Po návratu ulehl a zaopatřen klidně za týden v Pánu usnul. Pamatuji si osobně na jeho odchod. Bylo to na sv. Barboru 4. prosince 1909."

 

Ze spisu "Naše rodina" (Štemplovec, 1965-1989)
P. Josefa Vítka, CSs.R (1898-1995), syna T.J. Trtka
a poznámek
MVDr. Josefa Trtka, pravnuka T.J. Trtka,
který navíc uváděl, že po pradědečkovi zůstalo mnoho knih, vázaných ve vepřové kůži, psaných švabachem.

 

Zpět na: Nivnice
Dál na: Josef Bartek


Lipina: Zpěvníky
Společný seznam písniček